13. února 2019 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Kdyby The Residents natočili bluesové album, možná by znělo jako debut Jana Fice

Jan Fic | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Fic | foto: Bohumír Langmaier

Brněnský hudebník a písničkář Jan Fic zatím není žádná hvězda. Jeho debut Město nicméně patří mezi nejpozoruhodnější nahrávky za poslední rok. Originálním hudebním rukopisem i textovou výpovědí. Bude pokřtěno a naživo provedeno v pátek 15. února v brněnském klubu za účasti řady hostů.

Jan Fic o sobě nejdříve dal vědět jako frontman brněnské kapely The Weathermakers, která se zabývá poměrně originální interpretací hudby, vycházející z tradičního městského blues, vždy prostřednictvím autorského materiálu.

Jeho sólová tvorba má v sobě také hodně blues, ale veškerá žánrová dogmata popírá. Bere si jen některé hudební postupy, část instrumentáře a vnitřní tep a atmosféru, které najdeme jen u některých představitelů žánru. Třeba u nejtemnějšího z mississippských bluesmanů Skipa Jamese, u gospel-bluesového drsňáka Blind Willieho Johnsona, na některých syrových nahrávkách Roberta Nighthawka, Howlin’ Wolfa nebo Johna Leeho Hookera.

To jsou, bez ohledu na to, jestli Jan Fic sám jejich prastaré nahrávky považuje za zdroje své tvorby (a zda je vůbec někdy poslouchal), pomyslní kmotři jeho písní. Ale jen z onoho bluesového úhlu pohledu. Ten není zdaleka jediný a při prvním povrchním poslechu alba Město by asi člověka ani nenapadl.

Kdybychom hledali Ficova pobratima na české scéně, najdeme asi jen jediného, a tím je maskovaný elektro-punkový písničkář Kittchen. Což může být paradox, neboť v jeho tvorbě žádné bluesové ohlasy nejsou. Oba tvůrci se scházejí jak v přirozené práci s „živými“ nástroji i elektronikou, zejména však v industriální atmosféře a stavbě písní, výborné dynamice, umění hry s minimalistickými prostředky, ba i tichem.

Najít dobrého producenta

Je zcela jisté, že jakýmsi darem shůry byla Ficova spolupráce s producentem alba Město Martinem E. Kyšperským. Tento tvůrce, pohybující se na alternativní scéně už dlouhé roky a zkušený z hráčské i producentské účasti na řadě zajímavých projektů (včetně sólové tvorby i domovské skupiny Květy), je nepochybně padesátiprocentním podílníkem kvalitativního úspěchu alba. Nejenže přispěl zaranžováním skladeb, hrou na řadu nástrojů a vytvořením smyček, které písně spoluformují, ale s největší pravděpodobností jim vtiskl i zvukové „prostředí“, které je pro album zcela zásadní.

Rozsáhlý soupis použitých nástrojů u jmen Jana Fice a Martina E. Kyšperského na obalu cédéčka i vinylu připomíná tak trochu vetešnictví. Kromě tradičních řekněme rockových instrumentů jsou zde i nástroje typické pro rané formy blues, jako je diddley bow (původně jedna struna natažená na prkénku) nebo cigar box guitar (kytara s tělem vyrobeným z krabice od doutníků nebo jeho nápodoby, což je nástroj, který nyní prožívá období velké renesance po celém světě a v mnoha žánrech).

Další použité nástroje jako kalimbu nebo balafon známe spíš z world music jako kalimba nebo balafon, jiné zase naopak z modernější strany hudebního vývoje, třeba analogový syntezátor monotron. A aby toho nebylo málo, instrumentář doplňují bizarnosti jako „plechy na pečení, klín pod kamion a jiné perkuse“.

Z toho všeho za použití elektroniky dvojice vytvořila originální zvuk, který dokonale stojí na pomezí tradice a jakéhosi postmoderního hledačství; skoro by se chtělo říct, že Fic s Kyšperským „použili nahrávací studio jako hudební nástroj“, jako to dělají alternativní klasikové The Residents. Jestliže má bluesový idiom i nadále možnost se vyvíjet a nezůstat jen zakonzervovanou muzeální relikvií, toto je jedna z možností, jak na to. Dlužno dodat, že na českém území má i jedna ruka k spočítání tak invenčních projektů příliš mnoho prstů.

A to jsme se ještě nedotkli textů, které jsou u Fice stejně podstatné jako hudba. Po pravdě – a to je jediná, velmi drobná výtka vůči výtečnému albu – by té temnoty a deprese možná mohlo být trochu méně. Na druhou stranu je jemně vyvážena až mantrickými verši (ne náhodou se právě závěrečná píseň jmenuje Mantra), v nichž autor sice neulevuje svým vnitřním stavům, ale tuto úlevu dopřává, ba se za ni dokonce doslova modlí, všem ostatním.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz