19. února 2017 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

‚Když dojdou slova, skládám,’ říká slavný kytarista McLaughlin

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Muzika ke mně přichází v těch nejnemožnějších okamžicích, říká John McLaughlin | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Muzika ke mně přichází v těch nejnemožnějších okamžicích, říká John McLaughlin | foto: Tomáš S. Polívka

Anglický kytarista John „Mahavishnu“ McLaughlin, jeden z průkopníků jazzrockové fúze, vystoupí 5. března s kapelou The 4th Dimension v pražském Foru Karlín. V rozhovoru vzpomínal i na spolupráci s Milesem Davisem.

LN: Kapela The 4th Dimension patří k vašim nejdéle kontinuálně působícím projektům, hraje déle než například Mahavishnu Orchestra. Lze vysvětlit, proč zrovna tahle parta vydržela?

The 4th Dimension existují tak dlouho, protože jde nejen o nejlepší muzikanty, ale také o nádherné osobnosti po lidské stránce. První sestavu Mahavishnu Orchestra jsem rozpustil po dvou a půl roce, protože dva členové se se mnou odmítali bavit. Což působilo velmi divně, jelikož na pódiu se mnou stále chtěli dělat muziku. Pro mě šlo o neúnosnou situaci, proto jsem ji ukončil, neboť platí, že kde je nedostatek tolerance a nedostatek porozumění, tam je nakonec nedostatek lásky. Hudebníci The 4th Dimension mají ohromnou kapacitu pro vzájemné porozumění, pro fungující vztahy. To je ten rozdíl. Což platí nejen pro Garyho, ale samozřejmě i pro Etienna a Ranjita. (Na baskytaru hraje původem kamerunský hudebník Étienne M’Bappé, bubeník Ranjit Barot pochází z Indie, pozn. aut.)

LN: V poslední dekádě, po období spíše „akustických“ projektů, jste se vrátil k hlasitější, „elektrické“ hudbě. Proč? Hlasitější doba?

Vlastně jsem se v průběhu celé svojí kariéry posouval od elektriky k akustice a zase zpátky. Ale nevnímám to jako proměnu od jemnější k hlasitější hudbě, spíše jako dvě úplně odlišné formy muziky. Když chci hrát s baskytarou a bicími, je velmi obtížné používat akustickou kytaru. Ale na příští rok pravděpodobně přichystám koncert pro kytaru a orchestr a ten budu hrát pochopitelně zase na kytaru akustickou.

LN: Formálně funguje i skupina Remember Shakti, v níž se indická hudba prolíná s jazzem. V roce 2013 proběhlo turné, ale přes deset let se neobjevila žádná nová nahrávka. Plánujete pokračování činnosti?

V září 2014 kapela Shakti ztratila úžasného mandolinistu Uppalapu Shrinavase. Zemřel na selhání jater, bylo mu teprve pětačtyřicet... Stále se z té ztráty vzpamatováváme.

LN: Na druhé straně, více indických vlivů se nyní objevilo na poslední desce The 4th Dimension, nazvané Black Light, je to tak?

Teorii indické hudby jsem začal studovat už v roce 1969, pod vedením úžasných učitelů jako Dr. R. Ramanathan a Pandit Ravi Shankar. Moje hudební vzdělání nezahrnuje jenom jazz, ale také hudbu indickou a navíc také hispánskou. Všechny tyto kultury moji muziku ovlivňují, proto je naprosto přirozené, když posluchači slyší indické a španělské vlivy na mých jazzových a jazzrockových nahrávkách stejně jako jazzové vlivy na snímcích, které jsem pořídil se Shakti nebo s Pacem de Lucíou.

LN: Loni jsme slavili dvě kulatá výročí Milese Davise. Co vám dnes přijde na mysl, když vzpomínáte na spolupráci s ním?

Miles stále zůstává součástí mého života, doslova si ho nosím uvnitř. Vždyť mě inspiroval, už když mi bylo patnáct. Na hraní s ním mám spoustu nádherných vzpomínek. Mám jednu naprosto speciální fotografii Milese, na kterou se často dívám, když doma pracuji. Snímek ho zachycuje při malování. Podíval se tehdy do objektivu a jeho oči vyjadřují... tvůrčí vytržení, talent, citovost, prostě všechno.

LN: Se svojí manželkou podporujete organizaci, která pomáhá traumatizovaným dětem a ženám v Palestině pomocí muzikoterapie. Přispíváte jenom na dálku, nebo jste osobně viděl, jak to funguje?

Viděl jsem, jak to funguje, a bylo to nádherné. Odehráli jsme v Ramallahu dva koncerty, jeden se Shakti, druhý s The 4th Dimension. Nešlo v pravém smyslu o charitativní koncerty, tamní centrum hudební terapie Al-Mada něco málo vybralo na svoji činnost, ale lidé v Palestině pochopitelně nemají peníze na vstupenky. Proto jsme celou věc pojali spíše jako koncerty solidarity. Tamní obyvatelstvo je pod ohromným vládním tlakem, proto bylo pro lidi důležité už jen to, že je přijel navštívit někdo „zvenčí“, že vůbec mohou zažít nějaký koncert. Říkali, že se pak necítili tolik opuštěni mezinárodní komunitou.

LN: Na vaší poslední desce slyšíme i působivou baladu Gaza City. Souvisí s vaší charitativní činností?

Ne, tuto skladbu jsem napsal, když jsem se dozvěděl o bombardování Gazy v létě 2014. Nenacházel jsem slova, jaká by popsala můj šok a zděšení z toho, že izraelská armáda bombarduje civilní obyvatelstvo. A protože jsem neměl slova, napsal jsem hudbu.

LN: V jednom interview jste řekl, že nemůžete jen tak sednout a napsat skladbu, musíte čekat, až k vám hudba přijde. Přišla v poslední době, chystáte krom zmíněného koncertu s orchestrem nějaké nahrávky?

Plánujeme nové koncertní album s The 4th Dimension. Mělo by vzniknout právě během evropského turné, které zahrnuje i Prahu. Ale je pravda, že nedokážu psát, kdykoliv si usmyslím. Řada skladatelů to umí. Přál bych si, abych to také dokázal, ale místo toho ke mně muzika přichází v těch nejnemožnějších okamžicích. Třeba v letadle. Proto u sebe pořád mám kus papíru a tužku, abych si mohl nápady zapsat. Také telefon je užitečný, protože si do něj mohu melodie nazpívat.

LN: Žijete v Monte Carlu. Čím vás inspiruje?

Přestěhoval jsem se tam po čtrnácti letech strávených v New Yorku. Vyrostl jsem ve frankofilním prostředí, a protože oficiálním jazykem Monte Carla je francouzština, cítím se tu velmi pohodlně. Původně jsem se přestěhoval hlavně kvůli rodině. Jde o skvělé místo k výchově dětí. Zdejší vzdělávací systém je excelentní. Navíc jde o mírumilovné místo, kde mohou děti vyrůstat v klidu. A samozřejmě, ohromným rozdílem oproti New Yorku nebo Anglii je klima!

Tomáš S. Polívka, hudební publicista
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz