Propojil původní námět matky hledající uneseného syna s principy miráklu středověkého náboženského divadla.
Benjamin Britten napsal komorní operu Curlew River pod dojmem návštěvy Tokia a tamního divadla nó. Po několika pokusech napsat „japonskou“ operu našel paralelu původního námětu matky hledající uneseného syna s principy miráklu středověkého náboženského divadla.
Pro první scénický projekt již desetileté historie festivalu Struny podzimu si jeho dramaturgie vybrala Brittenovu komorní operu/mirákl Curlew River přeloženou volně do češtiny jako Řeka Sumida.
Byla to dobrá volba, v níž se propojila dramaturgie, umění interpretů, vše navíc umocněné umístěním produkce do divadelně zajímavého prostoru bývalého kostela sv. Máří Magdalény v Karmelitské ulici, nyní sídla Českého muzea hudby.
Kompozičně je Curlew River ukotvena v křesťanské liturgické hudbě a rituálech mnichů a japonská inspirace spíše zůstala u názvuků japonské tradiční hudby, instrumentace, přísné stylizovanosti scénických prostředků a intenzity symboliky „cesty přes řeku“, prosby o smilování a vykoupení.
Režisér Jiří Heřman se naopak pokusil vrátit příběh zpět k řece Sumidě a i vizuálně propojit konvence evropského divadla s japonskými. Výsledný efektní „ceremoniál“ obřadných pohybů a strnulých výrazů obličeje (s jedinou výjimkou zoufalé matky) s využitím obřích vějířů a mis naplněných vodou je možná pro drsný středověký příběh až příliš elegantní.
Včetně procesí mnichů v bílých hábitech a využité striktní barevnosti kombinující bílou, černou a červenou. Estetická působivost ritualizovaných obrazů se navíc poměrně rychle vyčerpá, také vzhledem ke značné délce miráklu. Závěrečná katarze pak do jisté míry souvisí i s úlevou, že produkce končí.
Jiří Heřman je nadějný režisér a byla by škoda, kdyby se z jeho režijních postupů, zpočátku tak objevných a osvěžujících, stalo klišé. Scénickou imitaci písku z Bludného Holanďana a Lamenti tentokrát nahradila podobně jako v Samsonu a Dalile voda, lehátka z Holanďana pak obrovské vějíře.
Dokázal využít divadelní možnosti dvorany Muzea hudby s pozůstatky komplikované historie a dát inscenaci jasnou koncepci i scénický tvar s aplikací světel jako významné složky. Možná až polopatisticky využil modré světlo jako symbol duše mrtvého dítěte v kopuli.
Znalost řemesla začíná být samozřejmostí
Nesporným kladem inscenace bylo hudební provedení vedené talentovaným Markem Ivanovičem jako dirigentem i hráčem na varhany. Jeho nastudování bylo prodchnuto hlubokým porozuměním pro nuance Brittenovy partitury.
Všechny postavy byly podle konvencí středověkého i japonského divadla obsazeny výhradně mužskými hlasy. Sólisté Philippe Do, který suverénně zvládl vysoký tenorový part Matky psaný Brittenem pro jeho přítele Petera Pearse, Jiří Hájek, Ondřej Mráz i Rastislav Uhlár, chlapec Jakub Hliněnský i osmičlenný sbor byli vynikající.
Inscenace Brittenovy opery upozornila na několik sympatických aspektů tendence operního divadla u nás posledních let. Nastupuje generace mladých umělců, kteří vnášejí svěží vítr do zaběhaných schémat repertoárových kamenných divadel.
Pozitivně lze hodnotit i citelnou změnu v postoji nastupující umělecké generace k „profesním standardům“ - znalost řemesla začíná být samozřejmou podmínkou.
Za pozornost stojí též výčet koproducentů. Vedle festivalu Struny podzimu a sdružení In spe se na vzniku inscenace podílely i Národní divadlo, Národní muzeum, České muzeum hudby a Česká filharmonie.
Takové sdružování lidí, institucí i prostředků ke společnému cíli ještě není tak úplně oním kýženým vícezdrojovým financováním, ale svědčí o schopnosti divadelních producentů nalézat nové možnosti.
HODNOCENÍ LN
* * * 3 hvězdičky z 5
Benjamin Britten: Řeka Sumida
Dirigent: Marko Ivanovič
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková České muzeum hudby, premiéra 29. 11.
9. prosince 2005 13:09
PRAHA -
Benjamin Britten napsal komorní operu Curlew River pod dojmem návštěvy Tokia a tamního divadla nó. Po několika pokusech napsat „japonskou“ operu našel paralelu.
