21. října 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Když vyprávěl o Mengelem, třásl se a hlas se mu chvěl, říká o tatéru z Osvětimi spisovatelka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Lale Sokolov se svou ženou Gitou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lale Sokolov se svou ženou Gitou. | foto: Rodinný archiv Lalea Sokolova

PRAHA Nakladatelství CPress vydalo v letošním roce knihu Tatér z Osvětimi, která popisuje nejen špinavou práci Laleho Sokolova, kterou odváděl za nacisty, když ostatním židům tetoval na předloktí evidenční čísla, ale také příběh velké lásky. Lale se sám přihlásil úřadům, aby ochránil zbytek rodiny, to se mu však až na jeho sestru nepovedlo.

„Věřil, že tak zachraňuje svou rodinu. Řekli jim, že pokud se vzdají jednoho dítěte, zbytek rodiny bude v pořádku. Záznamy ukazují, že jeho rodiče byli zabiti okamžitě poté, co přijeli, protože byli už starší,” říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz autorka knihy Heather Morrisová.

Lidovky.cz: Navštívila jste Osvětim předtím, než jste napsala Tatéra z Osvětimi?
Ne, předtím jsem Osvětim nenavštívila. Poprvé jsem se tam byla podívat letos v březnu.

Lidovky.cz: Ptám se proto, zda bylo obtížné popsat takové místo bez osobní zkušenosti?
Řekla bych, že mi to vyhovovalo více. Měla jsem popis Laleho a pro mě bylo důležité napsat to z jeho úhlu pohledu, jak si to místo pamatoval on.

Heather Morrisová, autorka knihy Tatér z Osvětimi.

Heather Morrisová, autorka knihy Tatér z Osvětimi.

Lidovky.cz: Proč tak dlouho trvalo, než se Laleho příběh dostal na světlo?
Lale o tom nechtěl mluvit, dokud jeho žena byla naživu. Spolu se dohodli, že o tom nebudou mluvit, Gita o tom nechtěla mluvit. Lale se pouze držel jejího přání. Trvalo mi dobrých devět nebo deset měsíců vyposlechnout si jeho příběh, neboť už to byl starý pán. Ale i tak si všechno velmi živě pamatoval. Mnohokrát mi řekl: Už jsem ti vyprávěl o tomhle? A já mu odpověděla: Ne, neřekl, pověz mi to teď.

Tatér z Osvětimi

Kniha Tatér z Osvětimi popisuje skutečný příběh Laleho Sokolova, který se stal tatérem v táboře smrti. Díky práci pro politické oddělení disponoval jistými výhodami. Svou nepatrnou volnost využil k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. V táboře se také seznámil se svou budoucí ženou Gitou a jejími kamarádkami Danou a Cilkou.

Lidovky.cz: Snažil se někdy popsat svůj příběh v trochu lepším světle?
Zpočátku, když mě teprve potřeboval poznat, mi svůj příběh vyprávěl velmi klinicky, fakticky, kdy mluvil o datech, času a lidech. Všechno se ale změnilo o několik měsíců později, kdy přiběhli jeho dva psi a svým chováním dali najevo, že jsem dobrý člověk. Poté se rozhodl, že mi poví svůj příběh, tak jak později vyšel.

Lidovky.cz: Musela jste příběh autorsky upravovat nebo je to jen Laleho příběh?
Chtěla jsem, aby bylo velmi jasné, že v knize nezazní můj hlas a všechno v ní bude Laleho. Chtěla jsem, aby čtenáři měli pocit, že slyší vyprávět jeho příběh. Vždycky říkám, že to je sice moje kniha, ale jeho příběh. Někdy si ale nemohl vzpomenout na lidi, které tam s ním byli. A proto je to klasifikováno jako fikce, ne jako biografie.

Lidovky.cz: Takže jste musela přidat nějaká jména?
Ano, zvlášť co se týče mužů, kteří hráli s Lalem fotbal proti nacistům, na jejich jména si nemohl vzpomenout. V tu dobu jsem psala biografii a můj vydavatel mi řekl, že jim budu muset říkat hráč 1 a hráč 2. To ale nebylo nic pro mě. Nemohla bych napsat scény, kde mluví Gita s dalšími děvčaty a scény s dalšími lidmi, protože biografie musí být pouze o tom, co člověk viděl.

Lidovky.cz: Jak jste věděla, co napsat do Gitiných scén?
Měla jsem možnost poznat úžasnou dámu. V knize jí říkám Dana, ale její opravdové jméno je Lottie. Lottie je stále naživu a žije v Austrálii. Spolu jsme se dohodli, že její jméno v knize změním, protože sama napsala svůj vlastní příběh a je něco jako národní poklad Austrálie. Takže ty dívčí věci jsem měla právě od Lottie, která tam s ní byla.

Lidovky.cz: Co mě především zajímalo, bylo, proč jste to byla zrovna vy, kdo byl kontaktován, aby napsal Laleho příběh?
To je výborná otázka a přeji si, abych na ni pro vás měla brilantní odpověď, ale pravda je taková, že jsem pouze měla šálek kávy se svou kamarádkou, která mi velmi nenuceně řekla Mimochodem, mám kamaráda, jehož matka právě zemřela a jehož otec ho požádal, aby našel někoho, kdo by vyprávěl jeho příběh. Dodala, že taková osoba nesmí být žid.

Lidovky.cz: Proč?
Lale nechtěl nikoho, kdo by měl vlastní rodinnou historii nebo vlastní příběh, který by přinesl do toho jeho. I mně záleželo na tom, abych nevyprávěla příběh holokaustu, ale příběh na jeho pozadí.

Lidovky.cz: Když jsem si dělala rešerši názorů dalších čtenářů, nalezla jsem i některé negativní, které mluvily o tom, že Tatér z Osvětimi je kombinace červené knihovny a dovolenkového čtení. Jak na tyto názory nahlížíte?
Je šílené, že dostávám tisíce e-mailů od lidí po celém světě, kteří mi píšou, že si knihu vybrali na letišti na cestě na dovolenou. Nevnímám to jako dovolenkové čtení a určitě bych si ji na dovolenou nevybrala. Ale spousta lidí to tak dělá, možná proto, že má v sobě tolik naděje.

Lidovky.cz: A lásky.
A lásky, na tu nesmíme zapomenout.

Lidovky.cz: Musím říct, že i když se snažím číst hodně knih o holokaustu, nemám pocit, že bych někdy narazila na milostný příběh z koncentračního tábora.
V Melbourne a Sydney jsem potkala další lidi, kteří mi řekli, že jejich rodiče se potkali v Osvětimi. Není to jediný vztah, který odtamtud vyšel. Nemyslím si, že by jich bylo příliš, ale určitě takoví jsou, jen nikdo nenapsal jejich příběh.

Lale Sokolov se svou ženou Gitou.

Lale Sokolov se svou ženou Gitou v raném mládí.

Lidovky.cz: Lale si ovšem vytvořil blízký vztah i s lidmi cikánského původu.
Ano, trvalo skoro osm měsíců našeho přátelství, aby o nich vůbec začal mluvit. A když se tak stalo, tak se zhroutil a brečel. Jeho ruce se třásly. Jeho spojení a vztah s cikány byl opravdu hluboký. Nikdy ho neopustila láska ke kultuře, se kterou neměl mít nic společného. Řekl mi, že ho to učinilo lepším člověkem, že se naučil, že nezáleží na rase, barvě pleti, vyznání nebo národnosti.

Lidovky.cz: Litoval někdy, že se šel Nacistům nahlásit místo toho, aby utekl pryč?
Ne, nikdy, věřil, že tak zachraňuje svou rodinu. Řekli jim, že pokud se vzdají jednoho dítěte, zbytek rodiny bude v pořádku. Lale se nikdy nedozvěděl, co se stalo s jeho rodiči, kteří byli stejně jako on převezeni do Osvětimi. Já sama to zjistila až poté, co zemřel. Záznamy ukazují, že byli zabiti okamžitě poté, co přijeli, protože byli už starší. Lale pouze věděl, že je odvedli a nikdy se nevrátili.

Lidovky.cz: Mluvili jsme o milostném příběhu, nicméně i přesto je v knize spousta nelidských scén. Bylo pro vás těžké je napsat?
V knize je jich asi 20 procent. Bylo to jedno z mých největších rozhodnutí, které jsem musela udělat a byla to opravdová výzva. Co napsat, co vynechat. Chtěla jsem, a to se vracím, k tomu, co jsem říkala, aby to byl příběh lásky, naděje a odvahy a samozřejmě přežití. Vynechala jsem spoustu hororových okamžiků, o kterých vím, protože by to zcela změnilo tón knihy. Zvláště, co se týče Mengeleho, Lale s ním ve skutečnosti strávil mnohem více času. Ale nechtěla jsem, aby to bylo o něm. Měl svou roli, ale bylo to moje rozhodnutí, tyto scény vynechat. Přemýšlím o těch příbězích, který mi vyprávěl, když seděl právě tak blízko, jako vy. Jeho hlas se chvěl a jeho tělo se třáslo v hrůze, když na to vzpomínal.

Heather Morrisová

Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003. Lale Heather Morrisovou pověřil, aby sepsala jeho příběh, který následně v Česku vyšel pod názvem Tatér z Osvětimi. Původně byl však sepsán jako scénář pro soutěž Final Draft Screenwriting Competition.

Lidovky.cz: Když jste s Lalem mluvila, měla jste pocit, že je to stále stejný člověk nebo ho pobyt v Osvětimi kompletně změnil?
Když jsem ho poprvé poznala, byl zasažen smutkem, protože Gita právě zemřela. Byl ke mně velmi otevřený, říkal: „Pospěšte si, vyprávějte můj příběh, já potřebuju být s Gitou.”. Spoustu měsíců jsem se potýkala s mužem, který sotva zvedl oči z podlahy a který si tiskl k hrudi fotografii Gity, zatímco mluvil. V okamžiku, kdy se rozhodl vyprávět pravdu o hororech, které viděl a jimiž byl svědkem a které sám zažil, všechna traumata, bolest a vina začaly mizet. Začali jsme chodit do kaváren, na společenské akce, do kina. Můj manžel se mě dokonce zeptal, zda nemá začít žárlit. Poté se objevil starý Lale. Řekl mi, že s Gitou uzavřeli dohodu, že nejlepší způsob, jak uctít všechny lidi, kteří nepřežili, je mít skvělý život.

Lidovky.cz: Myslíte, že to byla láska na první pohled?
Po šedesáti letech mi dokázal říct o dni, kdy poprvé držel Gitinu ruku, kterou tetoval. Osmnáctileté dívky, která byla oblečená v hadrech a jejíž hlava byla oholená. I přesto mi řekl: V tu chvíli jsem věděl, že nikdy nebudu milovat jinou.

Lidovky.cz: Bylo jejich znovushledání opravdu takové, jak je popsáno v knize? Působilo vcelku neuvěřitelně.
Jako hollywoodský konec, že ano? Když mi o tom řekl, reagovala jsem slovy Jasně, to zní skvěle Lale. Nicméně Steven Spielberg po natočení filmu Schindlerův seznam vytvořil organizaci jménem USC Shoah Foundation. Do celého světa poté vyslal reportéry a kameramany, aby našli přeživší a nahráli jejich svědectví. Ti také přišli do Melbourne. Lale se okamžitě přihlásil se slovy: Jo jo, já to udělám. Gita to ale udělat nechtěla, odmítla o tom mluvit. Lale mi řekl, že ji přesvědčil až poslední den natáčení, jinak by její svědectví zemřelo spolu s ní. Gita s natáčením souhlasila ze dvou důvodů. První byl, že Lale nesměl být přítomen, zatímco se bude natáčet. A zadruhé, nesměl nahrávku nikdy vidět. Organizace pak dala všem nahrávku jejich svědectví, Lale Gitino nikdy neviděl, ale já ano.

Lale Sokolov se svou ženou Gitou.

Lale Sokolov se svou ženou Gitou v pokročilém věku.

Lidovky.cz: Co na ní bylo?
Byly to dvě hodiny Gitina vyprávění. Je na ní velmi klinická, bez emocí, odměřená. Je velmi patrné, že nic z toho dělat nechce. Ale v okamžiku, kdy přijde na znovushledání s Lalem, byla schopná jej popsat dokonce lépe než Lale. Já jsem tudíž měla přístup k jejímu pohledu, to jak viděla toho legračního muže s jeho malým legračním vozíkem, který táhl kůň. A také jak na něj její kamarádka ukázala a řekla: Podívej, to je ale vtipné. Podle Gity to bylo poprvé, co za celý svůj život nemohl najít slova a ona musela mluvit.

Lidovky.cz: Proč jste si vybrala crowdfunding pro publikování knihy místo vydavatelství?
Zkoušela jsem to, ale vydavatelé nemají zájem o neznámé autory. Rozeslala jsem dopisy velkým vydavatelským domům v Austrálii a oni se tvářili stylem Kdo jako jste? Důvod proč jsem se rozhodla pro crowdfunding nebyl ten, že bych potřebovala peníze. Jeden z mých synů natáčí v Melbourne krátké filmy a v minulosti využil crowdfunding, aby mu pomohl získat peníze na jeden finančně náročnější projekt. Řekl mi, mami, to není o penězích, ale o tom, že lidé po celém světě budou znát tvůj projekt, což je přesně to, co se stalo, když vydavatelé viděli moji kampaň. Můj manžel mě postavil před kameru, nechal mě mluvit a přidal nějakou hudbu a pár fotek. Ale to stačilo k tomu, aby si kdokoli, koho zajímal obsah, udělal představu.

Lidovky.cz: Když už mluvíme o crowdfundingu, do popisu kampaně jste napsala, že si Lale představoval, že by jej mohl hrát Brad Pitt. Dostala jste již nějakou nabídku?
Ve skutečnosti jsem se rozhodla přijmout nabídku na mini sérii, nikoli film. Všechny nabídky na film jsem odmítla, protože by z toho vyšly je dvě hodiny a tři týdny v kinech.

Lidovky.cz: Kdy bude možné sérii vidět?
V průběhu méně než 18 měsíců. Producentská společnost má deadline v lednu 2020, neboť ten rok bude 75. výročí osvobození Osvětimi. Herci budou vybíráni mezi slovenskými herci. Nechtěla bych, aby v takovém snímku hrála Julia Robertsová a snímek se snažil vypadat skvěle, ale jednoho známého herce určitě mít budou.

Lidovky.cz: Na čem teď pracujete?
Jedná se o jednu z postav v knize, o Cilku. Bylo jí šestnáct, když ji odvedli. Cilka oproti Gitě a jiným dívkám nebyla poslána na pochod z tábora. Nechali ji v Březince, kterou osvobodili až Rusové. Cilka byla obviněna z toho, že spala s nepřítelem a byla poslána na Sibiř. V Moskvě mám mít schůzku s lidmi, kteří mi dají dokumenty a fotografie jejího života a života jejího manžela, kterého potkala v gulagu, což je další šťastný konec.

Lidovky.cz: Takže z toho bude kniha?
Ano, ale producentská společnost už teď říká, že chtějí mít ten příběh hotový. Chtějí obsadit dívku, která bude hrát Cilku i do další části.

  • 1Diskuse

Najdete na Lidovky.cz