Středa 23. června 2021svátek má Zdeňka 24 °C přeháňky až bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Kéž by sarkastické písně Jiřího Dědečka neplatily

Jiří Dědeček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Dědeček | foto: Galén

Začátkem devadesátých let leckdo tvrdil, že písničkáři ztratili nepřítele (rozuměj komunistickou totalitu) a teď nebudou mít o čem zpívat. Našli se i tací falešní prorokové, kteří věštili konec tohoto řemesla. Už tehdy to bylo podezřelé, vždyť jsme přece věděli, že i v zemích demokratických, dokonce takových, které jsme přes železnou oponu viděli bezmála jako ráj na zemi, písničkářská scéna v onom kritickém ba protestním smyslu doslova vzkvétá.

Postupem času se začalo ukazovat, že žádným růžovým sadem česká ani žádná jiná společnost neprochází a stále je co si brát na paškál. Je pravda, že mnohé z opor angažovaného písničkářství (v tom sousloví nehledejme žádné negativní podtexty) se obrátily spíš k lyričtějším formám, případně se začaly vyjadřovat převážně k všelidským, jaksi obecnějším tématům.

To byl do značné míry případ i Jiřího Dědečka, jednoho z nejvýraznějších protestních autorů osmdesátých let. Ne že by z jeho tvorby od devadesátých let dodnes společenská a aktuální témata zcela vymizela, ale na jeho albech byla v naprosté menšině. Poměrně značnou část tvůrčí energie Dědeček jako písničkář také věnoval překladům svých frankofonních pobratimů Georgese Brassense, Jacquesa Brela či Borise Viana, jimž věnoval samostatná cédéčka resp. knihy.

S Dědečkovou albovou novinkou Nebudu bydlet v Québecu se ale tento poměr radikálně mění. Ne početně, ale proto, že si jeho politické písně budeme rychleji pamatovat, vryjí se nám už napoprvé stejně jako autorovy tvrdé satiry z druhé poloviny osmdesátých let, neboť se v nich Jiří Dědeček vrátil ke svému typickému rukopisu právě z této doby.

V jeho případě nemůžeme mluvit o klasickém protestsongu. On sám kdysi nazýval svůj styl „nátlakový šantán“. Formálně bychom jej mohli přiblížit i tradici kramářské písně, kabaretních popěvků, kupletů. Dědečkovy písničky jsou hudebně jednoduché, v textech pracují s hojným opakováním nejen v refrénech, ale i ve formách slok, které se jen pozvolna rozvíjejí, až dospívají k závěrečným pointám.

Dědečkův pohled na „český svět“ je už zase bezskrupulózně satirický. Lze možná namítnout, že většinu jeho posluchačů tyto šlehy nezabolí, neboť se pohybují ve stejné „bublině“, a naopak k uším těch, jichž se týkají, nedolétnou. To ale samozřejmě není důvod na výpověď tohoto typu rezignovat.

Zásadními „pracovními nástroji“ Jiřího Dědečka jsou nadsázka a rafinovanost. Hned v úvodní písničce Sněmovní se přes parkování velmi přesně vyjadřuje ke složení parlamentu: „Mám byt podkrovní/v ulici Sněmovní/co s ním zkusím to nemáte zdání//Zvlášť když poslanci/co žijou z mejch financí/parkujou tu kvůli zasedání//Mají tu práci/vyšvihli se nahoru/bejvalí svazáci/a soudružky z národního výboru…“ Není snadné si přiznat, že tenhle text, tedy přinejmenším ta část o obsazení sněmovny, mohl klidně vzniknout v roce 1985, 1995 i letos.

Stejně adresný je Dědeček i v písni Udavači („Proč jen ti udavači/práskaní/životem klidně kráčí/Pán Bureš nech sa páčí/a Pámbu na to hledí v ústraní“), ba i v Kardinálovi, přestože jeho jméno po celou píseň nepadne ani jednou, zato autor vtipně vystřílí skoro celý pomyslný slovník rýmů na koncovku -uka. A ve chvíli, kdy by už už mělo na závěr písně o pohlavním zneužívání v katolické církvi (a jeho zametání pod koberec) zaznít ono tři minuty očekávané jméno, vyřkne Dědeček třináct jmen usvědčených kněží. „A mnoho dalších...,“ dodá.

Písnička Potkan je pak stejně konkrétní, jen zabalená do záměrně průhledného symbolického obalu, právě v nejlepší kupletní tradici: „Byla jedna země fikaná/a lidi tam taky/Zvolili si králem potkana/poněvadž byl vychcanej jak mraky//Projevil se jako mršina/do dne a do roka/ale volila ho většina/pomohla rodná stoka.“

Nové Dědečkovo album obsahuje čtrnáct písní včetně dvou zhudebněných básní Františka Gellnera a tří úprav songů Georgese Brassense. Je asi škoda poutat pozornost jen na pár nejpolitičtějších. Ale právě kvůli nim se nejspíš o albu bude mluvit. Třeba i proto, aby – v rozporu s představou umění jako čehosi věčného – přestaly brzy platit.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Znásilnil mě lékař. Prvně mě muž osahával v deseti. Oběti popsaly své zážitky

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ve vlaku, v práci, u lékaře, na táboře. Sexuální obtěžování zažívají především dívky již ve velmi mladém věku, často se...

Sledujeme začátek rituální sebevraždy lidstva, říká Čech s IQ 206

Oficiálně nejchytřejší Čech nepůsobí jako robot, nechrlí ze sebe tisíce... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Je jedním z nejchytřejších Čechů, ale jako robot nepůsobí. Při osobním setkání je Karel Kostka, vzděláním učitel,...

Z dětství jsem si nesla zranění, rodinu chceme, říká Gregor Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vítězka Miss World, topmodelka, zakladatelka nadace a influencerka Taťána Gregor Brzobohatá přijala další výzvu: právě...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!