První neobvyklost je už v samotném záběru objektu rozhovoru. Ačkoli Jiří Dědeček za osmašedesát let svého života nejvíce proslul jako písničkář, jeho osobnost je spojena také s psanou literaturou, v této dvojdomosti to u nás dotáhl dál snad jen Vlastimil Třešňák. Dědeček je ale také překladatel a tlumočník z a do francouzštiny, tímto oborem se léta živil. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, což vpravdě není jen čestná funkce, naopak vlastně hodně souvisí s Dědečkovým celoživotním občanským a vlastně i politickým angažmá.
O všech těchto oblastech své činnosti v knize Jiří Dědeček mluví se směsí vážnosti, ironie i určité melancholie. Jeho vyprávění není vysloveně historkářské, byť zábavně vypointovaných mikropříběhů v knize najdeme nespočet. Přímý dialog s Janem Šulcem je pak doprovázen jednak Dědečkovými vlastními úvahami na různá témata bez vstupů tazatele, jednak písňovými texty, jež dokládají mimo jiné Dědečkovo tvrzení, že většina jeho písní je inspirována vlastními zážitky, vlastním životem.
Jan Šulc je jedním nejuznávanějších českých knižních editorů, pracoval například s Václavem Havlem na jeho Sebraných spisech a je podepsán pod množstvím titulů zejména pro nakladatelství Torst. Není tedy novinářem z praxe, pro kterého je žánr rozhovoru denním chlebem. To má své plusy i minusy. Na jedné straně vyslovené zbytečnosti jako často opakovaná úsloví v otázkách („Chtěl bych se tě zeptat…“, „Ještě se chci vrátit…“), která by jistě sám coby editor knihy doporučil škrtnout. Stejně jako občas zbytečné časové a tematické skoky vpřed i vzad. Nic z toho ale nikterak nesnižuje knihu jako celek, jedná se o detaily, které možná většina čtenářů ani nebude vnímat, protože je samotné sdělení přebije.
To, na co si čtenář musí nějakou dobu zvykat, je také délka Šulcových otázek a míra osobního vstupu do jejich pokládání, tedy něco, co je v běžném rozhovoru „zapovězeno“. Pakliže si ale čtenář na tento způsob konverzace zvykne a pochopí, že tady spolu nemluví novinář a zpovídaný, ale vlastně dva přátelé „z branže“, způsob vedení interview docení. Zvláště ve chvílích, kdy dojde na literaturu, zejména poezii, ve které jsou oba protagonisté nejen odborníky, ale také lidmi se zajímavým názorem, se jejich diskuse přehupuje až k esejistickému žánru.
Zcela zásadním kladem Pohyblivého cíle je Dědečkova naprostá otevřenost. Ať se jedná o vzpomínky na rané nenaplněné lásky, o přiznání, že jako mladý kradl láhve s alkoholem v obchodech, nebo třeba o reflexi svého vystoupení na listopadové demonstraci na Letné v roce 1989 a reakce na ně, skutečně vzbuzuje ve čtenáři dojem až osobního kontaktu.
Velmi zajímavé je vyprávění o Dědečkových vzorech a prostředí, které jej ovlivnilo, ať už je to rodina Adolfa Hoffmeistera, s jehož synem, výtvarníkem Adamem, se Dědeček od mládí přátelí, některé jeho přítelkyně, až po manželku Terezu Brdečkovou s jejím rodinným zázemím. Mezi uměleckými vzory bezesporu zaujme tušený vliv lidové písně („Kdybych si mohl vybrat a vzít si na dlouhou cestu do auta nějakou hudbu, tak si radši vezmu Konrádyho dudáckou muziku než Boba Dylana.“), překvapí například vliv tvorby a osobnosti Svatopluka Karáska.
