Petr Zelenka, který od filmových kritiků získal všechny tři hlavní ceny (za nejlepší film, režii a scénář), se od členů ČFTA dočkal nakonec jen dvou skleněných sošek (z patnácti nominací): za scénář (pro Petra Zelenku) a střih (Vladimír Barák). Před mystifikační hříčkou s přesahy do minulosti, točící se kolem papouška a vyprávějící především o tom, jak je těžké v Česku točit filmy, dali akademici přednost syrovému dramatu z temné české současnosti. Nepovrchním, přesto v dobrém slova smyslu divácky vstřícným Kobrám a užovkách režiséra Jana Prušinovského a scenáristy Jaroslava Žváčka k působivosti dopomohli i skvělí bratři Hádkové v hlavních rolích, které jim oběma vynesly i ceny za herecké výkony, v hlavní a vedlejší roli.
Pozoruhodné je, že mezi pěti tituly nominovanými na nejlepší film se umístily hned dva debuty – Domácí péče Slávka Horáka a Schmitke Štěpána Altrichtera, přičemž oba tvůrci byli nominováni i za režii. Na nejvyšší příčku sice žádný z nich nedosáhl, oba filmy si ovšem nakonec ceny odnesly - Domácí péče zaslouženě za nejlepší ženský herecký výkon pro Alenu Mihulovou, stejně tak oprávněně Schmitke získal ceny dvě: za hudbu pro Johannese Repku a za zvuk (Christoph de la Chevallerie).
Televize sobě?
Jisté rozpaky vzbudila letošní novinka, s níž velkou slávou přišla Akademie, a to tři kategorie televizních cen. Teoreticky nelze nic moc namítat proti zařazení televizní tvorby do udílení Českých lvů, naopak. V praxi to ale přineslo překvapení: o nominace v těchto kategoriích totiž požádala Akademie přímo jednotlivé televize, a pak už jen sama vybrala vítěze. Kvůli tomu, že televize mohly nominovat, koho chtěly, tak vedle sebe v nominacích na nejlepší dramatický televizní seriál stanuly natolik nesrovnatelné projekty jako je Michálkův Mamon z HBO, Vinaři TV Prima nebo dokonce seriál Stopy života II (TV Barrandov) Tomáše Magnuska. Logicky nemohl nezvítězit oprávněně ambiciózní Mamon, natočený v produkci HBO režisérem Vladimírem Michálkem, který je sice převzatým konceptem norské série, přesto jasně ukazuje, že i v Česku je možné natočit špičkový televizní krimiseriál evropské úrovně.
Tradičně to však nejsou jen samotné ceny, které budí už dopředu očekávání diváků televizního přenosu, ale i ceremoniál, který udílení provází. Tady se ovšem nikdo velkého překvapení nedočkal. Tento už třetí ročník pořádaný bez často vysmívaného Petra Vachlera rozhodně nepřinesl špičkovou televizní šou, která by opravňovala umístění ceremoniálu do hlavního vysílacího času veřejnoprávní stanice. Korektní až sterilní projev Lucie Výborné se sice vyhnul vysloveným trapasům, a organizátoři se letos nenechali nachystat žádnou falešnou celebritou, jako se to sloni stalo s dvojníkem Jima Carreyho, velká zábava se ovšem nekonala.
Není jistě úplně fér srovnávat udílení Českých lvů s Oscary, je to jako srovnávat lva s kočkou. Ale minimálně v jednom ohledu si o to řekli sami organizátoři, když se rozhodli k téměř neúnosné dvouapůlhodinové stopáži, přičemž celosvětově sledovaní Oscaři mají jen o slabou hodinku více. A co český ceremoniál nabídl? Po lékařích, kteří loni předávali ceny filmařům s i více či méně vtipnými a zajímavými komentáři, přišli letos na řadu vědci, kteří se svěřeného úkolu chopili s podobným snaživým nasazením. Organizátoři si dali pozor a po loňském genderovém lapsu, kdy předstírali, že členy lékařské obce jsou u nás pouze muži, letos přivedli na pódium i několik žen – vědkyň.
Bohužel však na večeru, který by měl být oslavou českého filmu, chybělo to hlavní – drajv, který by ukázal, že český film stojí za to, aby se na něj šlo do kina, který by ukázal, že máme být na co být pyšní a že jsou tu tvůrci, jejichž tvorbu stojí za to sledovat. Nepomohly tomu ani pozvaní hosté, natož rozpačité hudební vložky, a paradoxně ani sami tvůrci, kteří se vesměs omezili na poděkování spolupracovníkům či rodinám. Nikdo nežádá, aby na pódiu Rudolfina zrovna lobovali za boj proti globálnímu oteplování – i když ani to by neuškodilo - ale aspoň nějaký názor na stav české kinematografie, ať už pozitivní či negativní, možná zaznít mohl. Lze to chápat jedině tak, že filmaři se raději vyjadřují svými díly než řečněním, v takovém případě by ale organizátoři ceremoniálu už teď měli začít přemýšlet, čím učiní příští ročník opravdu jedinečným...
