3. dubna 2017 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Král klaunů se zrcadlí v synovi, ten je v představení osobitým kumpánem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Bolek Polívka při představení Šašek a syn. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bolek Polívka při představení Šašek a syn. | foto: DBP

BRNO S autorskou novinkou Šašek a syn vyrukoval ve svém brněnském divadle Bolek Polívka. A nejen díky názvu lze odhadnout, že se v ní obrací ke své profesi i rodině. Témat je tady otevřeno ale mnohem více.

Převýchova mladého šlechtice v šaška, to vše za trest a v sedmi obrazech . Tak zní podtitul nové Polívkovy hry, kterou napsal, zrežíroval a v níž se se svým synem Vladimírem poprvé setkává na jevišti. Polívka senior tady hraje stárnoucího krále klaunů. Polívka junior zase odloženého aristokrata, který je k žertéřskému řemeslu krutě převychován celou bandou kašparů a řadou mučicích technik. Půvabný sirotek s modrou krví nakonec podstoupí i fyzickou metamorfózu, přiblíží se odpornému výzoru stárnoucího otce, kterým se ukáže být – jak jinak – právě starý král šašků.

K vlastní rodině se autor i protagonista v této novince vrací na několik způsobů. Vedle angažmá vlastního potomka (před třemi lety vypravil podobnou hru s názvem DNA pro svoji dceru Annu) je v názvu večera narážka na Šaška a královnu, druhdy slavná inscenace se tady připomíná slavnou škraboškou panovnice a Vladimír Polívka v jednom místě svoji biologickou matku Chantal Poullain dokonce imituje.

Rozehraných témat je tady ale daleko více než jen genetický otisk: soutěžení generací, ochablost stáří, předávání profesního žezla a iniciování nástupců. Zrcadlíš mne a já tebe, říká v této kruté tragikomedii možná až zbytečně hlubokomyslně starý mladému. A přestože se divák dočká osvědčeného Bolkova humoru, ať už v podobě lepších, či průměrnějších klaunérií, slovních špílců či zcizování fórků, rýsuje se tady často také jakési přemítání či mudrování nad konečností v nejrůznějším slova smyslu. A je potřeba dodat, že pevnější dramaturgická ruka by se občas řídkému scénáři šikla.

Nečekejte ovšem nic ponurého, jako spíše krutou komedii s notnou dávkou černého humoru. Tomu je ostatně podřízena také výprava Jaroslav Milfajta, který na jevišti postavil vyvýšené pódium podobné scéně pro komedii dell’arte, které Polívka taky svého času kraloval. Zde stojí trůn, který se otočením rázem změní v gilotinu, kolem stojí popravčí špalek, mučicí kláda či šibenice s oprátkou. Nejde však o posun do hororu, toto popraviště je bizarní kulisou k tomu, aby mladý zjistil, že jako skutečný šašek se nesmí bát nikoho, ani sebe v ošklivém těle, ale dokonce ani smrti. Jen tak může být a je nakonec zasvěcen mezi vyvolené kumštýře a může jim pomyslně vládnout.

Sentimentálně ušlechtilý aristokrat

Polívka senior na jeviště nese celý arzenál své poetiky a kumštu, jehož je skutečně vladařem. Dělá grimasy, umí pracovat s intonací, tělem, pohrává si s významy. Polívka junior se neopičí po svém otci, švandu hledá a umí jinde. To když se naráz promění ve fyzicky přesného paviána nebo třeba vyjmenuje naráz seznam všech českých pánů popravených na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře. Mladý Polívka je v tomto pojetí místy až přesmíru sentimentálně ušlechtilým aristokratem, což je ale zase zejména záležitost scénáře a dramaturgie.

Polívka ve své nové hře Šašek a syn využívá řadu vtípků, jak je známe z nekonečných manéží, celá inscenace je místy i trošku natahovaná, ale celku nejde upřít inteligenci, zábavnost ani přesah. Jde tady o stvrzení chytrého autorsko-hereckého rukopisu, zajímavé variování a rozkrývání vztahů mezi narcistním šaškem, pyšným na svoje umění, a mladým šlechticem, hrají se tady variace o stáří. To vše je traktováno místy drsně, jindy jízlivě, ale neustále s citem pro míru a hranice.

Polívka vystavil sebe sama jako obraz středověkého jokulátora posedlého svou profesí, umanutého tak, že nezná hranice. Je legračně krutovládný, autoritářský hulvát, který touto polohou paradoxně zrcadlí také svoji oddanost kumštu, autorskou invenci i smysl pro drsnější legraci. Král klaunů tady slovy jeho hry „na kmetišti dějin“ logicky pouští na jeviště i cosi vážnějšího, co v tomto textu tematický zaznívá zespoda či se šklebí v pitvorné divadelní grimase zvenku. To jistě bude pro část publika i lehčí překvapení, nikoliv však nemilé. Stále se totiž dosyta nasmějete...

Luboš Mareček
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz