Nobelovu cenu za literaturu sice Kundera ani letos nedostal, ale vyšla kompletní bibliografie překladů jeho děl, čítající bezmála tři tisíce položek. Jeho archiv a knihovna putují z Paříže do Brna, pod hlavičku Moravské zemské knihovny, kde by měla začít v příštím roce fungovat Knihovna Milana Kundery. V češtině je konečně k mání Slavnost bezvýznamnosti, poslední položka v autorově bohaté bibliografii.
Kundera dostal prestižní Cenu Franze Kafky. Jan Novák mu věnoval devítisetstránkový obžalobný spis. Miloslav Šmídmajer dotáčí jeho filmový portrét Milan Kundera: Od Žertu k Bezvýznamnosti. A před několika dny pak přistála na pultech (už zase zavřených knihkupectví) čtyřsetstránková monografie jistého Jeana-Dominiqa Brierra s prostým a jasným názvem: Milan Kundera: Život spisovatele (vydalo Argo).
Kundera se prostě vrací domů. Osobně sice nikoli, ale život je v jeho autorském pojetí stejně vždycky tím druhým, hlavní je dílo: romány a esejistika. Potažmo jejich reflexe. A tady platí, pokud jde o český kontext, už skoro čtyřicet let jasné dělení: buď, anebo. Buď bezmezný obdiv, nebo bezmezné zatracení. Křiváctví života versus genialita díla. Nic mezi tím.
Jan Novák sepsal pamflet, apriorně zaujatý odsudek, který si vybírá z širokého pole jenom ty brázdy, které dobře poslouží jeho účelu. A Brierre ve své monografii pracuje vlastně stejným způsobem, jenom jede v protisměru. Podobně Šmídmajer, jak je patrné z úryvků filmu, který dotáčí. U něj i u francouzského autora jsou určující obdiv, úcta, respekt. Ale protože filmař ještě nemá zdaleka hotovo, pojďme k esejistovi, jehož práce vyšla v originálu loni – a v češtině před pár dny.
Skrytá tvář bytostí
Brierre podává vizitku hned v předmluvě, kde se v poslední větě chlubí: „Ten lístek mám dobře schovaný.“ Kundera totiž jeho knihu četl a pochválil ho za „velkou práci“. Nováka nepochválil. Takže je jasno: Novák je pro Kunderu neplatný, Brierre platný. A pro čtenáře?
Kdo by hledal u Brierra příslovečný vysoký francouzský styl, kultivovanou řeč a inspirující myšlenku, pak rychle pohoří. Tenhle Francouz je ve svém psaní překvapivě neohrabaný, školácky snaživý, místy až naivní. A nejde ani tolik o polopatismus, s nímž rekapituluje konkrétní i širší dějiny, to najdeme i u Nováka, jde o neúprosně kumulované fráze, klišé, toxické bonmoty. Například: „Údělem spisovatele je demytizovat, odhalovat skrytou tvář lidských bytostí i jejich neschopnost vzít do rukou vlastní život a pochopit jeho smysl.“ Pokud jde o styl, vítězí Novák K. O. v prvním kole.
Jean-Dominique Brierre je ale trochu mimo i v dalších kolech. Třeba fakticky: Nezval s Teigem prý odvodili svůj poetismus z dada, Škvorecký prý šéfredaktorsky vedl revui Světová literatura, prohlášení Charty 77 prý bylo sepsáno v roce 1977 atd. A pokud není mimo fakticky, tak opakuje, co už řekli jiní na totéž téma: o totalitě obrazu a kýče, o Kunderově slabosti pro Kafku, polyfonii nebo soulož, o aféře z roku 2008. Někdy cituje úplně stejně jako Novák, ale vyvozuje opačně. Brierre prostě vygeneroval obdivný, nekonfliktní popis Kunderova života, který mohutně podepřel citacemi z jeho díla, ale k němuž za sebe nedodal nic – nebo aspoň nic nového.
Kundera literární je v jeho podání s Kunderou reálným v souzvuku, a hotovo; proto ta pochvala. Pro čtenáře je to v úhrnu větší nuda než Novák. Vztek je totiž vždycky vděčnější potrava než servilita.
Proti černobílé
Na Kunderově roku to ale nic nemění. Čím různější úhly pohledu, čím širší spektrum čtení, tím lépe. Tím větší šance, že skončí ta úvodem vyvolaná interpretační černobílost a že se o Milanu Kunderovi začne konečně diskutovat jinak než jako o tom, kdo má buď život, anebo dílo. Kdo buď pěstoval v českém a později francouzském kontextu svůj mýtus, anebo psal světovou literaturu. Kundera byl, je a bude vždycky obojí.
