LN: Nikdy jste se netajil svými politickými názory, v nichž často kritizujete Západ. Spekulovalo se, že loni kvůli tomu dokonce odmítli na filmovém festivalu v Cannes váš nejnovější film Na mléčné dráze, s kterým jste nyní přijel do Prahy.
Jsou to jen spekulace, které se objevily v nějakých ruských novinách, ale já jsem nikdy nic takového neřekl. A ani jsem se moc nesnažil to jakkoliv vysvětlovat. Je to prostě diskvalifikace, která přišla jako výsledek toho, že to někomu zrovna vyhovovalo.
Mohou tu být různé důvody, myslím ale, že moje přátelství s (Vladimirem) Putinem je ten poslední z nich. Musím přiznat, že jsem vždy s velkou úctou vzhlížel k festivalu v Cannes a že vždy ta největší umělecká podpora, jaké se mi dostalo, pocházela právě odtamtud.
LN: Zaznamenal jste, že byste právě kvůli přátelství s Putinem vy a vaše filmy někde nebyli vítáni?
Ne, nezaznamenal jsem nic takového. Můj nejnovější film byl na festivalu v Benátkách a teď jde do kin v Polsku, Španělsku nebo Izraeli. Nepocítil jsem nikde žádné otevřené nepřátelství. Evropská unie se nemůže chovat jako někdejší Sovětský svaz. Aby někdo kvůli politickému přesvědčení neměl právo účastnit se veřejného života. I kritiky byly dobré, s výjimkou těch ryze politického rázu.
LN: Čtete kritiky?
Ne, tohle mi zrovna někdo poslal. Jinak to nečtu, nezajímá mě to.
LN: Jak jste sám řekl, s Vladimirem Putinem se dobře znáte. Loni vás vyznamenal dokonce Řádem přátelství, nejvyšším státním vyznamenáním, které může cizinec v Rusku dostat. Jaký podle vás Putin je?
Báječný. Příjemný, inteligentní. To, co je mu připisováno, jsou ve skutečnosti stereotypy Západu vůči Rusku. Nejsou to přitom ruští vojáci, kdo je dnes na amerických hranicích, ale američtí vojáci na těch ruských. Američanům by vyhovovalo, aby se do procesu globalizace nikdo nemíchal a nezpochybňoval, co dělají. Tak jako třeba odtržení Kosova od Srbska, které se odehrálo fyzicky a bombardováním.
LN: Někdejší český prezident Václav Havel onu intervenci ospravedlňoval jako jediný možný postoj vůči režimu Slobodana Miloševiče...
Václav Havel je člověk dvojí biografie. Ta jedna je vzrušující. Je to biografie člověka, který byl úspěšným spisovatelem a dramatikem. A jakkoliv si myslím, že v tom vynikal, jako o státníkovi to o něm nemohu říct.
Každý z nás má právo na svoje osobní klamy. On uvěřil, že lze bombami dosáhnout demokracie. A to je kardinální chyba. Bůh mu to sice asi odpustí, ale to, že blahosklonně dovolil, aby se odsud bombardovalo Srbsko, je přesně ten typ chyby, které se intelektuálové nejčastěji dopouštějí: nekontrolují stoprocentně situaci a věří Západu.
Emir KusturicaNarodil se 24. listopadu 1954 v Sarajevu do sekulární muslimské rodiny. S jeho etnicitou je to však složitější – sám se dnes veřejně hlásí k srbskému národu a roku 2005 se nechal v pravoslavném klášteře v Černé Hoře pokřtít. V roce 1978 dokončil pražskou FAMU v ročníku Otakara Vávry. Po návratu do Jugoslávie začal pracovat pro sarajevskou televizi. Jeho celovečerní debut Vzpomínáš na Dolly Bell? v roce 1981 získal na filmovém festivalu v Benátkách Zlatého lva. Čtyři roky nato obdržel za svůj další film Otec na služební cestě Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Tamtéž mu cenu za režii přinesl i snímek Dům k pověšení. Na něm také poprvé spolupracoval s dalším sarajevským rodákem skladatelem Goranem Bregovičem. Druhou Zlatou palmu za nejlepší film pak získal Kusturica v roce 1995 za film Underground, který ho dostal do širšího povědomí také u českých diváků. Další snímek Černá kočka, bílý kocour již jen potvrdil jeho výsadní postavení ve světě filmu. Se synem Stiborem hraje v kapele No Smoking Orchestra. S manželkou Majou má také dceru Dunju, jež je scenáristka. Střídavě žije v pseudohistorickém městečku Drvengrad, které nechal postavit na východě Srbska u hranic s Bosnou, v Bělehradě a Paříži. Po válce se již do rodného Sarajeva nechtěl nikdy vrátit. |
