Sirat: Film, který fyzicky otřásl Thermalem
Při promítání španělského filmu Sirat se Hotel Thermal otřásal, a to nejenom obrazně. Vibrace z reproduktorů ve Velkém sále byly slyšet až u venkovních pokladen. Jeden z nejlepších snímků letošního festivalu získal Cenu poroty v Cannes a při jeho promítání v kinech se vyplatí vybrat si co největší sál s dobrým ozvučením. V malém klubu s levnou promítačkou by nejspíš ztratil většinu kouzla. Příběh začíná na technoparty a s partou technařů následně putujeme bezútěšnou marockou pouští. Doprovázejí padesátníka Louise, který pátrá po ztracené dceři, a jeho malého synka.
Cesta je od počátku náročná, v zemi se navíc rozpoutala válka. V první třetině se zdá, že sledujeme běžnou road movie s většími či menšími komplikacemi – jednou vstoupí autům do cesty voda, jindy nepřekonatelná jáma – ale pak se stane něco, z čeho diváci vyskočí ze židle. Putování nabere zběsilou dynamiku, za zvuků přesně mířených dunivých vibrací se až do konce nezbavíte myšlenky: jak je možné denně zapomínat na to, že je život tak pomíjivý a křehký? V anotacích filmu, na jehož produkci se podílel slavný tvůrce Pedro Almodóvar, se píše, že jde o fyzický zážitek. V tomto případě to není klišé. Dokonce ani metafora.
Bláznivě: Ani další Italové v bytě nenudí
Italský režisér Paolo Genovese se specializuje na konverzační komedie z bytů. Po celosvětovém úspěchu filmu Naprostí cizinci i jeho různojazyčných předělávek (bohužel vznikl také doslovný český) ve Varech představil svůj nejnovější snímek Bláznivě. Sleduje dvojici na prvním rande, nepřekvapivě v bytě jednoho z nich. V jiných dvou bytech jim drží palce ztělesněné myšlenky obou hrdinů. Každý má čtyři – on čtyři muže, ona čtyři ženy. Po celou dobu dvojici radí a přou se, co říci, jak reagovat či načasovat správnou repliku. Příběh obsáhne snad všechny trapasy z prvních schůzek včetně dilematu, kdy je ukončit.
Humorných situací i „hlášek“ je v komedii víc než dost, přesto ji podobně jako Naprosté cizince sráží příliš divadelní pojetí. Film nemá na plátně kromě bytů a hrdinů co ukázat a podle očekávání se utápí ve slovech. Postavy představující myšlenky jsou bohužel vymezeny nedůsledně. Není jasné, proč má každý čtyři, za půl druhé hodiny se nedají dobře rozlišit, navíc postrádají pevné obrysy. V momentě, kdy má film vrcholit, se snadno ztratíte v postavách, tedy i myšlenkách. Přesto stojí film za vidění. Funguje jako odpočinková komedie „ze života“, která nadto není vůbec hloupá. V české distribuci lze film očekávat už kvůli úspěchu jeho předchůdce. Není o mnoho horší.
Sourozenci: Není lehké stát se dospělým
Z italské tvorby stojí za zmínku také debut režisérky Grety Scarano Sourozenci. Originální název by se dal přeložit jako „Sladký život dospělých“ a právě o hledání jeho významu je. Třicetiletá Irene se vrací do rodného domu, kde staří rodiče s vypětím sil pečují o jejího autistického bratra. Pořád je jejich děťátkem, přestože oslaví čtyřicítku. Máma onemocněla a je načase řešit, co bude bratříčkem dál. Zápletka vypadá jako tisíckrát viděná, ale režisérka ji pojala tak citlivě, laskavě a sebejistě, až se nechce věřit, že jde o její první film.
Má i postižený bratr „právo“ plnit si smělé sny, nebo je lepší ho chránit před nevyhnutelným zklamáním? Dá se na to vůbec najít odpověď? Autorka ji nehledá za každou cenu, v souladu s původním názvem se ptá hlavně na to, co to znamená být dospělý. Zvládla Irene tento úkol lépe než handicapovaný bratr, nebo je to úplně naopak? Škoda, že se „po italsku“ zašmodrchá a zkomplikuje konec. Pokud by film, inspirovaný skutečným příběhem, skončil o deset minut dřív, nebylo by mu co vytknout. Na produkci snímku se podílel italský Netflix, není proto vyloučeno, že se dostane i do jeho české nabídky.
Citová hodnota: Joachim Trier se vrací. V ještě lepší formě
Před čtyřmi lety zaujalo ve Varech a později v klubových kinech laskavé drama dánského režiséra Joachima Triera Nejhorší člověk na světě. Letos se na festivalu v předpremiéře promítala jeho novinka Citová hodnota. Osobně ji přivezl hvězdný Stellan Skarsgård. Hraje v ní režiséra, který své dceři nabídne roli v připravovaném filmu.
Nora, z jejíž perspektivy je příběh vyprávěn, kvůli spletitému vztahu s otcem nabídku odmítne, aby pak s rozpaky sledovala, jak táta místo ní obsazuje (a k její podobě přetváří) slavnou herečku. Film se natáčí v jejich domě a v jeho kulisách se při té příležitosti otevírají letitá rodinná traumata. Citlivá sonda do rodinných vztahů je ještě svižnější, kompaktnější a dojemnější než Trierův předchozí film. Vyprávění je dojemné, hluboké, zároveň jemné a hravé. Lze předpokládat, že bude Nejhoršího člověka na světě následovat i do českých kin.
