Narodit se a prožít mládí v Bristolu, co jiného si mohl hudebník na konci minulého století přát...
Měl jsem kvanta hudby od mé mamky, v pokoji mi hrál starý soundystém po babičce, kde jsem si všechno přehrával. A konec mého dne pravidelně patřil rozhlasové show Johna Peela (dnes už mrtvý význačný diskžokej a propagátor nové hudby na BBC, pozn. red.).
Ptám se hlavně kvůli trip-hopu, který se tam zrodil.
Jo, u nás to bylo hodně silné. Třeba Roni Size, to bylo mé mládí. Ale nejvíc mě inspirovaly rané nahrávky Massive Attack. Svou kombinací typicky britského zvuku, soulu a hip-hopu. A přitom to bylo britské, zdravě naštvané a v kurzu. Každému ukázali cestu. Nevadí, že jsi z Bristolu a nejsi Američan ani černoch. Bezvadná doba.
Vaše první hudební kroky jsou spojené s kytarou. Na přání rodičů?
Jako teenager jsem tak chtěl balit holky. Kamarád totiž hrál a měl holku. A opravdu to takhle jednoduše fungovalo. Ve stejné době jsem začínal hrát i jako DJ. Bylo to něco nového a čerstvého. Kytaru jsem si nechal do soukromí a elektronikou začal žít.
Fink aka Finian Greenhall Finian Greenhall Rodák z Bristolu patří k druhé vlně trip-hopových muzikantů, kteří svou hudební mozaiku v 90. letech stavěli na jinde použitých samplech a pomalých beatech. Taková je i jeho první deska Fresh Produce. Pak ale přišel obrat a Fink až dodnes staví svou muziku jen na kytaře a lyrice. Celou dobu je věrný londýnské stáji Ninja Tune. |
To jste se rozhodl jen tak?
V Bristolu bylo mnoho klubů, koncertů a každý den velký zážitek. Ale zásadním zlomem byla univerzita. Rychle jsem si tam uvědomil, že house a rané techno je pro mě. S kamarádem jsme začali chodit do malého studia. Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych někdy byl písničkář. Nechápu, jak jsem tehdy mohl takhle mluvit. (smích)
Elektronika vás přestala bavit?
Věnoval jsem se jí od roku 1991 do 2003. Začal jsem s ní v šestnácti. Naučil jsem se vše potřebné - jak skládat, jak pracovat s počítačem a technologiemi. Ale člověk musí neustále kupovat další a další vybavení, nahrávky či syntezátory. Vždyť přece musí existovat normálnější cesta, jak dělat hudbu, říkal jsem si. A to je kytara. Sebe sama tak využívám mnohem efektivněji a cítím se užitečnější.
Není složité vyjádřit se jen kytarou, když jste byl zvyklý na řadu berliček?
Velmi. To hlavní je síla písniček. A proto je důležité mít vedle sebe někoho, kdo řekne stop, poslechne si to a uzná, jestli má hudba dává smysl.
Většina vašich akustických skladeb překypuje emocemi. Kde je hledáte?
Vychází to z groovu, riffů a našich pocitů, které do tvorby vkládáme. Akustická kytara souzní s elektronickými beaty velmi dobře, vlastně kdokoliv takhle může dělat líbivou hudbu. Ale to byla ta první věc, kterou jsem si zakázal. Stavím jen na kytaře.
Fink - This Is The Think
15. června 2012 |
To může komplikovat vaše postavení v Ninja Tune, hudebním vydavatelství zaměřeném přece jen víc na elektroniku.
S kytarami je nás tam víc. The Heavy nebo třeba Jono McCleery. Právě jeho podpisem se situace v Ninja Tune změnila. Dlouho uznávali maximálně jen zavedené písničkáře, ale Jono to změnil. Pracovat tam je zábavné a lehké. Sám jsem v zajímavé situaci - hodně fanoušků Ninja Tune mou hudbu absolutně nesnáší, ale vydavatelství ji má rádo.
Co je ve Finkově tvorbě důležitější - texty nebo muzika?
Jako správný písničkář musím říct, že lyrika. Ale když nad tím přemýšlím... Ne, určitě jsou to slova.
A kde se cítíte líp? V přítmí klubů nebo reflektorech festivalů?
Když je hezky, tak venku, když prší, v klubu. Šťastní jsme všude, kde nás chtějí poslouchat, o velikost pódia se nestaráme.
