Počáteční rozpaky publika by se daly krájet. Když se v úvodní scéně v prostých kulisách evokujících palác ve stylu ermitáže objeví subtilní dívka v plisované minisukýnce a šedých podkolenkách, jež připomíná spíš lolitku, případně - při bujnější fantazii - Britney Spears ve známém videoklipu ze školní třídy, hlediště zašumí a ozve se i smích. Znalce dosavadních bezmála devadesáti produkcí německého choreografa Maria Schrödera to však nemůže překvapit. Někdejší první sólista zdejšího baletního souboru (1983-1999), který prince tančil nejednou, se totiž rozhodl Čajkovského Labutí jezero zbavit černobílého vidění světa i většiny klišé, a to včetně toho genderového, jež podle něj slavný balet zbytečně zatěžuje a tvůrce svazuje.
Schröder vypráví příběh o znuděné princezně (v podání vynikající Uranii Lobové Garciaové), která se v paláci cítí jako ve zlaté kleci. Domácí učitel Benno nástupkyni trůnu otevírá horizonty do světa literatury či tance, společenské konvence a přísný nevlastní otec ji ovšem drží v zajetí rituálů konzervativního dvora. Princezna se proto utíká do své fantazie, kde může být sama sebou a v níž splyne s bílou labutí, která se jí zjeví ve snu. Zatímco barva symbolizuje nevinnost, pták znamená svobodu a lehkost bytí. S rozbřeskem sen princezny končí a nastupuje realita.
Počáteční šum v hledišti definitivně utichá. Labutí jezero je na scéně lipské opery inovativní dynamická taneční fantazie o snech, touhách, obavách a strachu, o mladickém vzdoru a hledání štěstí i vlastního já. Do moderního pojetí vtáhnou diváky vynikající taneční výkony a ojedinělé scénické pojetí Paula Zollera: nad jevištěm se pohybuje zrcadlová a projekční plocha, na niž jsou promítány různé záběry s vodním elementem, případně nabízí pohled na scénu z ptačí perspektivy. Poklidná vodní hladina se třeba mění ve zpěněnou masu coby odkaz na emocionální vření hlavní hrdinky. V mnoha působivých variacích vynikne synchronizovaná choreografie, která těly či různě propletenými končetinami vytváří nádherné obrazce. Scéna se mění jako sklíčka v kaleidoskopu a občas máte pocit, že sledujete baletní akvabely. V zrcadle se párkrát objeví i orchestrální jáma s mladou litevskou dirigentkou Giedré Šlekytéovou.
Labuť jako alter ego
Koncept choreografa podporuje makedonský kostýmní výtvarník Aleksandar Noshpal, který v jedné ze scén nechává dvořany klopýtat v neforemných botách s tlustými podpatky, aby podtrhl zkostnatělost a uniformitu patriarchální společnosti. Lehkost naopak nechybí Bílé labuti v podání Anny Jo, již zabije Rudovous, avšak nakonec oživne. Ta přitom - coby jedna ze dvou výjimek -tančí na špičkách: tou druhou je Laura Costová Chaudová v roli neméně sympatické Černé labutě. Schröder svou interpretací příběhu zbořil další mýtus, podle nějž je černá automaticky spojována s negativní energií. Obě labutě ztělesňují snová stvoření, která fantazii princezny propůjčují křídla a přinášejí naději do její zmatené a rozervané duše. V opeřenci navíc dívka vidí podobnost s člověkem: stejně jako on dokáže být přátelský i agresivní.
Lipské Labutí jezero je dramatem i pohádkou zároveň. Vypráví vnitřní monolog mladé ženy a představuje labuť jako alter ago člověka. Inscenace navázala na sérii soudobých baletů domácího choreografa, který zůstal věrný svému rukopisu. Je autorem například baletu o zpěvákovi skupiny The Doors Jimu Morrisonovi nebo o Charliem Chaplinovi a nedávno „roztančil“ i oratorium Janovy pašije na hudbu Johanna Sebastiana Bacha. V Lipsku zcela určitě neuvidíte původní choreografii Václava Reisingera či dvojice Petipa/Ivanov, ovšem ani klasickou dvojroli Odetty/Odilie, jak ji tančila italská primabalerína Pierina Legnaniová. A vlastně ani neuslyšíte celou originální partituru Čajkovského. Přesto -nebo právě proto - sklidila lipská inscenace postavená na interpretační volnosti ovace publika.
