Záměrnou rozporuplnost amerických Swans vyjádřil Gira už na počátku 80. let minulého století názvem skupiny: „O labutích (swans) přemýšlíme jako o krásných, vznešených a něžných stvořeních, jenže ve skutečnosti to jsou pěkně agresivní potvory.“ Na patnáctém řadovém albu, přesněji dvojalbu, Leaving Meaning, se hudební agresivita opět schovala pod načechraným bílým peřím, ale nezmizela. Stejně jako neztratily znervózňující hloubku Girovy existenciální texty. Původní východiska Swans tkvěla v postpunku, noise rocku a hudebním industriálu. Efektní nálepka nejhlučnější kapely světa ovšem kapelníkovi vadila a dočasně zjemnil zvuk Swans až k svébytnému minimalistickému folku, aby dokázal, že se umí stejně nekompromisně vyjadřovat i potichu. Před koncem milénia Gira kapelu rozpustil, protože podle něj vyčerpala svoje možnosti, a věnoval se jiným projektům.
Když Gira v roce 2010 Swans obnovil, vrátil se také ke „hlukové“ estetice. Sonická postrocková hypnóza za prahem bolestivosti a na prahu fyzické snesitelnosti měla vykreslit pocity těžce zkoušené lidské bytosti a vůbec vizi lidstva na pokraji katastrofy. Ovšem na titulu Leaving Meaning jako kdyby se opakoval vývoj k jemnější hudbě. Ale jinou cestou a také s jiným výsledkem než v dobách alb The Burning World (1989) či White Light From The Mouth Of Infinity (1991). I když například melancholická, ve své záměrné monotónnosti důstojná kompozice Cathedrals Of Heaven by do onoho období bez problému zapadla.
Zjemnění tu není bezvýhradné. Na noise-rockovou tvorbu odkazuje desetiminutová skladba The Hanging Man, vystavěná nad dramatickým ostinatem, s Girou sugestivně křičícím verše „jsem oběšenec / ukradl jsem prostor mezi špínou a čistotou (…) jsem pes, co spolkl Měsíc / léčiteli, vyleč mě z mé touhy“. Nemluvě o průplachu ušních bubínků Sunfucker.
Minimalisticky repetitivní podklady či dróny zůstaly častým prvkem kompozic. Byť jsou tentokrát hrány decentněji a vyvažuje je na poměry Swans „konvenčnější“ písničková, až baladická forma ve skladbách Annaline, Amnesia či It’s Coming It’s Real.
Nový zvuk, noví lidé
Leccos o chystané změně mohla prozradit tišší, „neřadová“ deska What Is This? (březen, 2019), obsahující domácí Girovy demosnímky většiny skladeb pro Leaving Meaning. Gira ji vydal v omezeném nákladu, aby výtěžkem z prodeje pokryl náklady na kvalitní nahrávací studio. Mohla prozradit, ale nemusela. Se skicami se dalo naložit různě.
Záměr proměnit sound Swans doprovázela také dočasná změna sestavy. Krom principála Giry zůstal mezi kmenovými hráči ve studiu jen steelkytarista Christoph Hahn. Další členové koncertní podoby Swans se na desce podíleli epizodně. Do studia najal Gira jinou rytmiku. Nápadný je přínos bubeníka, vibrafonisty a klávesisty Larryho Mullinse, známého spoluprací s Nickem Cavem či The Residents. Navíc se na nahrávce netradičně podílela spousta hostů.
Mezi nejzajímavější hostující muzikanty patří australské experimentální jazzové trio The Necks, známé i z našich pódií. The Necks jsou blízké experimenty s repetitivními figurami, spolupráce s Girou není tak nepravděpodobná, jak by se mohlo zdát. Dvě skladby, na kterých se The Necks podíleli jako instrumentalisté i autoři, konkrétně The Nub a titulní Leaving Meaning, sedí k Girovu výrazu zcela přirozeně.
Na hudbě Swans je asi nejzajímavější, krom až brutální přesvědčivosti Girových výpovědí, její nepředvídatelnost. Nic na albu Leaving Meaning nenapoví, jak budou znít skladby v koncertní verzi a zda Labutím decentnější rozpoložení vydrží. Gira totiž ohlásil, že „kolektiv individualit tvořících Swans“ vyrazí v dubnu 2020 na turné opět v obsazení předchozí noise/postrockové inkarnace skupiny. Včetně razantního bubeníka Phila Pulea, někdejšího zakládajícího člena noise/postpunkových Cop Shoot Cop. A bude „hrát skladby z Leaving Meaning, ale také nějaké úplně nové, dosud nenatočené“. Na vystoupení v pražském Divadle Archa dojde 29. dubna.
SWANS: LEAVING MEANINGYoung God / Mute, 2019 |
