Autor a kmenový režisér David Jařab sepsal příběh o manželské dvojici, jejíž nerovnost – on dominantní, sebestředný a agresivní, ona poddajná, bázlivá – vyvolává napětí, které vygraduje během jedné banální situace na firemním večírku v luxusní restauraci. Následné řešení případu pak prozradí, že dotyčná v nepřijatelné životní situaci není sama, že jde takříkajíc o vzorový případ.
Jařabova hra je napsána a la these, má průhledné sdělení: rigidně patriarchální model partnerského soužití je nanejvýš zavrženíhodný, postižené ženy by měly takovou situaci reflektovat, postavit se jí a navzájem se semknout (na způsob #MeToo) – tak, aby se z nich mohly stát sebevědomé, samostatné osoby.
DIVADELNÍ OKÉNKO: Nejnovější inscenace Ladies no Gentleman. Kde je zbraň, jsou i ranění |
Hru – přesněji však spíše rozvinutou historku – nad prvoplánovou ilustraci teze pozvedá lehké absurdní vychýlení; to, že ji autor záměrně buduje pomocí nejprofláklejších klišé, která se s tématem pojí, prostřednictvím různých „prefabrikovaných“ situací a konverzačních obratů (viz například situace, kdy muž, nanejvýš dbající o to, aby ve společnosti udělal dojem, poučuje ženu, že musí být jeho příjemným, oddaným doplňkem, i když jinak nestojí za nic). Právě toto parodické pohrávání si s prefabrikáty spolu s mile zábavnou (a zároveň symbolickou) řečovou figurou – ženy o sobě důsledně hovoří ve třetí osobě – činí hru umělecky přijatelnou.
Inscenaci nechybí styl. Režie je racionalisticky přesná, uhlazená. Patrné je to již ve scénografickém řešení. Prostředí dámských toalet, kde se děj odehrává, je asepticky chladné, sterilní, svým laděním (s černobílými pruhy na stěnách) vlastně navazuje na vzhled samotného divadla (které po loňské rekonstrukci designově také působí poněkud sterilně); a stejně zdánlivě šik a dokonale sexy vypadají i ženy (Barbora Bočková, Johana Matoušková, Magdalena Sidonová a Dita Kaplanová) a elegantní muž (Miroslav König). Inscenace plyne pomalu, znepokojivé napětí probublává na povrch zejména prostřednictvím decentně nervní hudby Jakuba Kudláče a živě interpretovaného irského tradicionálu Knoxwille Girl (známého z podání Nicka Cavea) o nemotivované vraždě ženy jejím milým.
Potíž inscenace tkví v tom, že s parodickými prefabrikáty textu příliš nepracuje a naopak tezovitost hry spíše prozrazuje a posiluje. Zejména herecké zpodobnění ženských postav působí velice návodně. Jařab protagonistky vede k polopatisticky realistickému vyhrávání psychické zdeptanosti (gestickou roztřeseností, hlasovou ukňouraností); ozvláštňující hovor žen ve třetí osobě působí nikoli absurdně, ale jako přímočarý významotvorný prvek (poukazující na odosobněnost a nesamostatnost žen). A také další aranžmá (například muž kárá svou ženu a zároveň se jí hrabe v kabelce a prohlíží si její mobil) působí příliš explicitně.
Jařabova inscenace jednoznačnost hry spíše odkrývá, než by se ji pokoušela nějak zamaskovat či živěji rozehrát. Snaha poukázat na palčivé téma tak ve výsledku nepůsobí divadelně až tak přesvědčivě, sdělení z inscenace viditelně trčí.
David Jařab: Scéna, režie: David Jařab Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková Hudba: Jakub Kudláč Dramaturgie: Lucie Ferenzová Divadlo Na zábradlí, premiéra 8. 3. |
