Pohyb, světlo, rozklad barevného spektra, čistá geometrie, reliéf… to jsou jen některé z atributů práce Julia Le Parka (1928). Syn železničáře, narozený v argentinské Mendoze, byl prý průměrným žákem, ale vynikal v kreslení portrétů celebrit a ilustrovaných kartiček. Večerní studium Beaux Arts v Buenos Aires bylo vykoupeno denní prací v kožedělné dílně, knihovně a továrně. Již za studií mu učarovalo hnutí argentinské umělecké avantgardy Arte Concreto-Invención, jehož se stal součástí. V roce 1958 odjel do Paříže, aby poznal skutečnou mekku umění.
Společně s Franciscem Sobrinem a dalšími argentinskými umělci souputníky vytvořili paralelu k Vasarelymu v jeho kinetických a optických rešerších. V roce 1960 založili uměleckou skupinu GRAV, která zapojuje diváka do hry v pohybu a světle a dnes bychom ji nejlépe popsali jako interaktivní umění. Z dalších členů jmenujme například Françoise Morelleta, Joëla Steina, Veru Molnár nebo Horacia Gárciu Rossiho.
Le Parc vystavoval v pařížské Galerii Denise René a jeho dílo se stalo součástí kolektivní výstavy The Responsive Eye v MoMA v New Yorku. V roce 1966 slavil úspěch na Benátském bienále, kde získal hlavní cenu. Posléze však jeho slibně nastartovaná kariéra ubrala kvůli jeho radikálnímu politickému angažmá na rychlosti. Aktivně se zapojil do studentských protestů v roce 1968 a stal se součástí tzv. Les Ateliers Populaires d’affiches, dokonce byl na několik měsíců vyhoštěn ze země. Kvůli postoji Francie k diktátorskému režimu v Argentině odmítl v roce 1972 velkou retrospektivní výstavu v Musée d’Art Moderne de la Ville de Paris. Aby dospěl ke konečnému rozhodnutí, prý si hodil mincí…
Tak se kolem umělce na několik desetiletí rozhostilo ticho, které prolomila až výstava Dynamo v Grand Palais v roce 2013 a na ni navazující velká retrospektiva Le Parka v Palais de Tokyo. Od té doby se Le Parc pravidelně prezentuje na francouzské i mezinárodní scéně, jmenujme třeba slavnou pařížskou galerii Perrotin, která mu připravila výstavu Bifurcations. Jeho příštím projektem má být Imaginární muzeum, využívající prvků virtuální reality.
Nikdy nekončící hledání
Do Mikulova přijel ze svého ateliéru ve francouzském Cachan u Paříže, kde žije a pracuje od 70. let. Ve svých 92 letech se nezalekl ani koronavirových opatření a při zahájení se dokonce nechal strhnout rytmy argentinského tanga. Nezapřel svou politickou angažovanost, a než odpověděl na pozvání místního starosty, zeptal se na jeho stranickou příslušnost. Výstavu zahájil vzpomínkami na ředitele kožedělného ateliéru v Argentině, který byl Čechoslovák, a přidal anekdotu: „Když jsem někam cestoval, jezdily v Argentině československé vlaky a bylo na nich napsáno MADE IN CZECHOSLOVAKIA. Byl jsem unavený a nemohl jsem usnout. Četl jsem si to pozpátku, až mě to uspalo… Tak jsem si to zapamatoval.“
Galerie Závodný mapuje důležité tendence Le Parkovy tvorby, není však retrospektivou. Spojující linií výstavy je autorovo nikdy nekončící hledání, posunující hranice umělecké tvorby i aplikace vědeckého poznání. Le Parc se brání klasifikacím a uměleckým zařazením, které považuje za redukce a ani image umělce mu není zcela vlastní: „Můžu říct, že jsem se nikdy nestavěl do výlučné role umělce, asi za tím vězí i moje vrozená pohodlnost. Vnímám se jako někdo, kdo hledá, kdo zkouší a kdo vyrábí.“
V přízemí galerie jsou představeny malby z konce 50. let se silným konstruktivistickým laděním a geometrickými prvky. Le Parc zde pracuje pouze se třemi barvami – černou, šedou a bílou.
Slavné barevné terče
Dvě z vystavovaných děl vytvářejí optické iluze. Le Parc je považován za průkopníka tzv. op-artu a skupina GRAV měla dokonce u vchodu na své výstavy často napsáno „zákaz vstupu epileptikům“. První patro galerie patří reliéfům, pohybu a barvám. Na schodech nás vítá slavné Ondes z roku 1974, které je nejznámějším umělcovým dílem. Představuje světlo prostupující geometrickými předměty a měnící formu až do úplného zmizení.
Najdeme zde také několik studií slavných barevných terčů. Autor jich vytvořil stovky a jen některé z nich přenesl na plátno. Ať už se jedná o gradaci, alternaci nebo jiné kombinace barev, výsledný efekt je vždy jiný. Přes makety architektonických děl, vynikajících bílou čistotou a jemností linií, se dostáváme k prostorovým instalacím, jejichž dominantou je tzv. Modrá sféra z autorova cyklu Continuels-mobils. Jedná se o kouli o průměru dvou metrů, jejíž formu tvoří plátky plexiskel, zavěšených na nylonových lankách. Jejich samovolný pohyb hází světelné odlesky a „prasátka“ na stěnu. Celá instalace levituje pět centimetrů nad zemí a doplňuje ji zrcadlo, které násobí dojem lehkosti, hravosti a nekonečnosti světa tohoto výjimečného umělce.
JULIO LE PARCGalerie Závodný, Mikulov, do 15. 8. |
