Lehkost jazzového bytí. Najponk a jeho Final Touch

Spolutvůrce americké „české basové školy“ George Mraz, někdejší spoluhráč jazzových ikon Elly Fitzgeraldové, Oscara Petersona nebo Stana Getze, měl na Jana Knopa alias Najponka doslova osudový vliv. V roce 2006 Najponk, zhnusený věčným řešením existenčních problémů a nedůstojnými podmínkami pro jazzové hudebníky, „na protest“ ukončil kariéru. Raději volil všední, ale jisté zaměstnání. Přihodilo se ovšem něco jako malý zázrak. Z USA se ozval právě Mraz.

„Když jsem se dozvěděl, že se mnou chce George Mraz udělat desku, zase jsem sedl k pianu. Nejde prostě říct ne samotnému Mrazovi,“ řekl tehdy Najponk autorovi recenze. Výsledkem bylo zdařilé comebackové album Night Lights, vydané v roce 2009.

Druhé studiové setkání s Mrazem už tolik nepřekvapuje, navázání na spolupráci působí logicky, ale přineslo stejně vydařené výsledky. Do sestavy tradičního jazzového pianového tria výborně zapadl i anglický bubeník Matt Fishwick, další osvědčený spoluhráč, který s Najponkem natáčel v roce 2012 titul The Real Deal.

Vysoká škola náladotvornosti

Pánové si vybrali repertoár složený převážně z jazzových standardů autorů Thelonia Monka, Rona Cartera či Milta Jacksona, s jednou autorskou výjimkou. Najponk si zkomponoval skladbu For All Swinging Cats / Don’t Forget Lester Young, jejíhož inspirátora známe už z názvu. Nahrávka alba Final Touch Of Jazz vznikla s lehkostí a samozřejmostí během jediného odpoledne. Ono to působí jako vychvalování samozřejmého, kdy zkušení mistři prostě jen výborně zvládají svoji disciplínu. Jazzové nahrávky se obvykle rodí rychle, zvláště v případě interpretace standardů okořeněných improvizací. Ale kolik muzikantů hraje na takové úrovni a s takovým citem, s timingem (intuitivní synchronizací tempa, synkopického rytmu, frázování) jakoby napojeným na jediný pulz? Kouzlení s náladou okamžiku prozradí třeba porovnání dvou nahrávek zdánlivě téhož. Že působí odlišně Najponkovo sólové provedení populární balady broadwayského skladatele Johna Fredericka Cootse For All We Know a triová verze stejného kusu, toť nasnadě. Ale všimněme si podání známé Monkovy sklady Hackensack, kterou trio zkusilo natočit dvakrát. Každá verze má jinou náladu, obě jsou výtečné. Proto mohly být obě zařazeny na album – jedna jako úvod, druhá coby závěr.

Najponkova charakteristická hráčská přirozenost a pečlivě propracovaná „snadnost“, s jakou přednáší i velmi náročné hudební fráze, funguje jako dokonalá obrana proti rutině. Stejně jako melodická bohatost, tónová sytosti ohebnost hry, která udělala z George Mraze celosvětově uznávaného hudebníka. Najponk opět dokázal, že mainstreamová interpretace standardů neznamená pouze opakovat vyřčené a snažit se o co nejdůstojnější nápodobu zámořských vzorů.

Najponkovo pojetí zůstává hravé, rytmicky osobité, euforické a pro posluchače strhující. A také neohraničené lokální scénou, oceňují ho i v zahraničí. Kromě titulu Final Touch Of Jazz už Najponk letos stihl vydat v pořadí třetí cédéčko pro japonský trh, koncertní záznam Cookin’At The Office („Office“ je muzikantská přezdívka pražského klubu U Malého Glena). Na jaro příštího roku pak chystá album pro prestižní německé vydavatelství MPS Records, dnes součást Universalu.