18. května 2019 16:48 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Liška je liška, nic víc, říká držitelka Nobelovy ceny Müllerová o své nové knize

Teprve prostřednictvím literatury zjišťuji, co jsem prožila, vysvětluje Herta... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Teprve prostřednictvím literatury zjišťuji, co jsem prožila, vysvětluje Herta... | foto: Stephanie Von Becker

Jedním z hlavních hostů letošního Světa knihy byla držitelka Nobelovy ceny Herta Müllerová, německá spisovatelka původem z rumunského Banátu. V češtině jí zatím vyšlo pět titulů, naposledy před několika týdny novela Liška lovec.

LN: V Praze nejste poprvé. Máte nějakou vzpomínku na svou první návštěvu na kraji devadesátých let?
Ano. Bylo krátce po pádu železné opony, pamatuji si, že mě tehdy pozvali na čtení do Goethe-Institutu, který ještě nedlouho předtím sloužil jako ambasáda Německé demokratické republiky. Tehdejší ředitel institutu Jochen Bloss mi ukázal zadní místnosti, kde ještě byla k vidění odposlouchávací zařízení Stasi. Východoněmecká ambasáda byla prošpikovaná štěnicemi. Kromě toho si vzpomínám, že jsem byla na židovském hřbitově. Samozřejmě jsem zaparkovala špatně a dostala botičku, takže jsem nemohla odjet. Musela jsem si rozměnit peníze, zavolat na nějaké číslo na lístku a nekonečně dlouho čekat, než přijeli a botičku mi odstranili…

Nobelisté Herta Müllerová a Mario Vargas Llosa debatovali v rámci veletrhu Svět...
Osobně v Praze. Jak Hertě Müllerové, tak Vargasu Llosovi vyjdou u příležitosti...

LN: V roce 2009 jste dostala Nobelovu cenu za literaturu. Je to ocenění, které stvrzuje, zavazuje, motivuje?
Není to nic, na co bych myslela každý den. Bylo to velké překvapení, s cenou jsem vůbec nepočítala. Sice jsem věděla, že jsem na seznamu, ale to, že je někdo na seznamu, neznamená nic. Každý rok dostane cenu jen jeden. Kromě toho jsem si říkala, že když ji předtím dostal Imre Kertész, jehož knihy mám velmi ráda, je to tím pádem pro východní Evropu vyřízené. Kertész totiž nepsal jen o holokaustu, ale taky o diktatuře po roce 1945, o stalinismu v Maďarsku. Literární ceny mají jistou geografii, nelze pořád dokola oceňovat to samé.

A jestli se oceněním pro mě něco mění? Je to něco, co si s sebou člověk musí na veřejnosti vléct. I teď odpovídám jen proto, že se ptáte, a ne proto, že by mě to nějak zaměstnávalo. Samozřejmě jsem cenu reflektovala, vím, že je to význačné ocenění, a navíc velká materiální pomoc, to se taky nesmí zamlčet – ale zažila jsem toho už dost, abych takovou věc dokázala reflektovat. Pro moji práci a pro mě samotnou se nezměnilo vůbec nic. Co by se taky mělo měnit? – Ocenění přichází zvenčí, uvnitř jsou důležité jiné věci.

LN: Ve své próze zpracováváte těžká, komplikovaná témata jako život v Ceauşeskově totalitě, vyhnání rumunských Němců ze země a jejich zotročení v sovětských koncentrácích... Je vaše psaní obranná reakce?
Nevím. Vaše otázka se vlastně týká toho, proč píšu – a na to nedokážu odpovědět, prostě to nějak vyplynulo. Moje psaní samozřejmě souvisí s tím, co jsem prožila. Diktatura byla dlouhá a já v ní byla skoro až do konce, odešla jsem z Rumunska jen dva roky předtím, než Ceauşescu padl. Kdybych nemusela, vůbec bych nepsala. Podle mě minimálně polovina světové literatury vychází z věcí, které autor prožil a které ho tížily: hraniční situace, války, vyhnání, zatčení, diktatury, lágry, gulagy. To vše jsou témata, která lidi traumatizují a jichž už se nikdy nezbaví. Myslím, že literaturou se lze dostat do míst, kde je ta největší zátěž.

Ale jestli se psaním pro mě něco ulehčuje, to nevím… Vlastně teprve prostřednictvím literatury zjišťuji, co jsem zažila. Jazyk je velmi precizní prostředek, jímž se dají zpětně formulovat zážitky. Člověk musí nejprve vystavit sám sebe tomu, čím si v minulosti prošel, a teprve pak to může převést do slov a vět – což je na jednu stranu zátěž, na druhou nutnost.

HERTA MÜLLEROVÁ (* 1953)

HERTA MÜLLEROVÁ (* 1953)

Debutovala v roce 1982 povídkovou sbírkou Nížiny. Od roku 1987 žije v Německu. V roce 2009 získala Nobelovu cenu za literaturu. Do češtiny tlumočí její knihy Radka Denemarková. Zatím jí tu vyšlo pět titulů: novela Cestovní pas (2010), romány Rozhoupaný dech (2010) a Srdce bestie (2011) a Nížiny (2014); před několika týdny pak přibyla novela Liška lovec.

LN: Takže opětovné prožití traumatu?
Ne, já nejsem traumatizovaná, na tohle slovo je třeba dát pozor. Znám lidi, kteří jsou skutečně traumatizovaní – a trauma je něco strašného. Traumatizovaní lidé končí v ústavech nebo se musejí soustavně léčit na psychiatrii, souží je vzpomínky, které jim přinášejí i tělesné utrpení. To naštěstí není můj případ.

LN: Vaše próza je silně obrazná, básnivá. Nelákala vás někdy poezie?
Nedělám v tom žádný rozdíl. Myslím, že próza musí být zároveň poezií, ovšem poezie je velmi komplikovaný pojem, vůbec není jasné, jak vzniká. Existuje poezie, která pracuje s obrazy, metaforami – a taky existuje poezie, která působí velmi poklidně, nenásilně. A poezie vzniká i mezi větami prózy. Zřejmě to má něco společného s vnitřní strukturou autora.

LN: Prvotinu Nížiny jste vydala v roce 1982 v Rumunsku, nedlouho před odchodem ze země do Německa. Bylo těžké prosadit ji za Ceauşeska k vydání?
Ano – a bylo to dobrodružství. Kniha ležela v nakladatelství čtyři roky a byla několikrát zredigována, což v praxi znamenalo, že byla zcenzurována. První redaktor odjel na Západ a už se nevrátil, a to samé se stalo s druhým redaktorem, takže jejich původní práce přestala být důvěryhodná. Na knihu se tedy musel podívat třetí redaktor, aby znovu zjistil, jestli v ní není něco zakázaného – a podle toho ta kniha dopadla.

Popisuji v ní dětství v Banátu, to, jak se německá menšina zapletla s nacionálním socialismem, i období kolektivizace. Ty zásahy knihu znehodnotily, takže mi bylo nakonec jedno, jestli vyjde, nebo ne. Měla jsem toho plné zuby, byla jsem ze všech těch zásahů deprimovaná. Navíc jsem se tehdy nepovažovala za spisovatelku, pracovala jsem u hydraulického lisu v továrně. To ostatní se dělo jen tak mimochodem.

LN: Co cenzuře vadilo?
Cenzura se tehdy netýkala jen slov, která byla takzvaně provokativní z ideologických důvodů, zakázaná byla i sexualita. Vše, co se týkalo sexu, bylo označené za pornografii, stačilo, aby se dvojice v knize líbala. Řada věcí z knížky zmizela i kvůli pruderii diktatury. Navíc byl státem nařízený optimismus – a v knize toho moc optimistického nebylo. Takže cenzura měla opravdu široké pole působnosti a mohla si dělat, co se jí zlíbilo… Vlastně to byla taková odysea. Do německého vydání jsem řadu částí z původního rukopisu vrátila a tato verze byla později přeložena i do rumunštiny.

LN: Sedmdesátých a osmdesátých let se týká i knížka, která teď vyšla v češtině, Liška lovec. Je uvozená citátem Venědikta Jerofejeva. Jaký je váš vztah k ruské literatuře?
Svého času jsem tak jako každý četla disidentskou literaturu: Okudžavu nebo Achmatovovou, tedy velkou ruskou lyriku, a pak samozřejmě Solženicyna. Jerofejev přišel až později. Zajímali mě všichni autoři, kteří nebyli přijatelní, takzvaní disidenti, jako byl i Václav Havel, tedy autoři, u nichž politika automaticky přešla do literatury. Kromě toho mě vždy zajímali východoněmečtí, polští a maďarští autoři, například Imre Kertész a Péter Nádas. Co se týče zmíněného mota – „Nevadí, nevadí, říkal jsem si, to nevadí“ –, jde o jistou nonšalanci, o smutnou lhostejnost i o to, že člověk některé věci nemůže změnit.

LN: K čemu odkazuje „liška“ v názvu knihy? Symbolizuje nějakou proměnu – jako třeba v knihách Davida Garnetta nebo Vercorse?
Ne. Liška je liška. Nic víc, to stačí. Sama jsem měla liščí kožešinu v bytě, podobně jako Adina, hrdinka knihy, a tajní policisté ji rozřezali, když jsem nebyla doma. Šlo o psychologickou válku, kterou vedli. Chodili lidem do bytů, když nebyli doma. Pokud chtěli, aby si toho lidé všimli, zanechali stopy. Podle dveří se to poznat nedalo, ale podle lišky ano: nejdřív jí uřízli ocas, pak nohy. Je to jednoduché. Liška je prostě liška. Ta záležitost byla pro mě tehdy nesnesitelná.

LN: Do češtiny vás tlumočí spisovatelka Radka Denemarková. Čtete její romány, její prózy?
Všechny její knihy jsem nečetla, i když se setkáváme nad překlady. Její psaní mi přijde poetické, vím, že píše velmi dobře. Oceňuji, že moje překladatelka je zároveň spisovatelka, že má tak těsný a citlivý vztah k jazyku. A považuji ji za autorku s velkou integritou, což je a bylo vždy velmi důležité. Něco takového je v současnosti klíčové i pro vaši zemi: politická integrita je minimálně stejně důležitá jako dobrá literatura. Radka Denemarková má obojí.

LN: Čtete kromě Denemarkové nějaké další české autory? Byla tu zmínka o Václavu Havlovi…
Poslední dobou ne, ani nemám dobrý přehled o tom, co vychází. Lidé si myslí, že spisovatelé toho přečtou víc než ostatní, ale je to možná naopak. Často se vracím ke knihám, které vyšly dřív, k takovým, v nichž najdu témata, která mě zaměstnávají. A navíc čtu hodně sociologické a historické knihy. Čím jsem starší, tím míň mě zajímá fikce. Současný svět působí děsivě, neuspokojivě, a tak chci číst knihy, které mi vysvětlí, co se děje. U literárních textů potřebuji, aby mě fascinovaly po stránce jazyka, musejí to být výrazné texty, díky nimž se něco naučím. A pak čtu hodně noviny. Denně aspoň dvoje, sice ne všechno, například o ekonomice a sportu nic nevím, ale čtu politické komentáře a fejetony. Chci prostě vědět, co se děje ve světě. Chci pochopit, proč řada zemí, od Spojených států po východní Evropu, upadá.