19. září 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Living Colour se žánr trochu vymknul z rukou. K dobru věci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Living Colour | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Living Colour | foto: Travis Shinn

Po osmi letech vydala slavná americká kapela Living Colour nové album s názvem Shade. Jeho základní idea, která nicméně není celou plochou desky bezezbytku naplněna, se zrodila už před pěti lety.

Tou základní myšlenkou, jež by podle členů kapely měla být určující, je představit jejich vlastní pojetí blues. Což není zase tak excentrický nápad, jak by se mohlo zdát. Přestože bývají Living Colour řazeni do škatulky funk-metalu, základem obou složek tohoto subžánru samozřejmě blues je.

A vzhledem k tomu, že Living Colour jsou ze sta procent kapelou Afroameričanů, je to pochopitelné dvojnásob – na kořeny své hudby jsou představitelé i těch nejmodernějších „černých“ žánrů patřičně hrdi a prvky blues s oblibou používají, i kdyby to bylo třeba jen v samplech.

Zpěvák Living Colour Corey Glover na toto téma řekl: „Blues se pro různé lidi rozvinulo do různých směrů. Pro někoho do hard rocku a heavy metalu, pro jiného do hip hopu, pro dalšího zase do R&B a soulu. Ale vždycky pochází z jednoho místa.“ A dodal, že na album Shade Living Colour přetavili svoji představu o chicagském blues a o blues z Delty Mississippi.

Blues umějí

Samozřejmě, že jisté bluesové postupy byly v hudbě Living Colour cítit vždy. Není ostatně náhoda, že kapele na konci osmdesátých let hodně pomohl ke vzestupu Mick Jagger. Ještě více se k „praotci vší pop music“ přiblížili někteří členové ve svých projektech mimo domovskou kapelu.

Baskytarista Doug Wimbish léta spolupracuje se Skipem McDonaldem v projektu Little Axe, který inovativně slučuje staré blues s hiphopovými rytmy. A kytarista a leader Living Colour Vernon Reid natočil jako producent a instrumentalista ucelenou řadu naprosto fantastických futuristických bluesových alb s avantgardistou a bluesmanem v jedné osobě Jamesem Blood Ulmerem Memphis Blood: The Sun Sessions (2001), No Escape from the Blues: The Electric Lady Sessions (2003) a Bad Blood in the City: The Piety Street Sessions (2007).

Vernon Reid (Living Colour)

Vernon Reid (Living Colour)

Takže na tom, že se Living Colour rozhodli tentokrát k blues obrátit jako celá kapela, není nic divného. Na druhou stranu od nich samozřejmě nelze očekávat, že se budou držet „předpisového“ soundu, forem nebo klasických harmonií. Nesmíme zapomínat, že kapela původně vzešla z progresivní, v zásadě jazzové scény takzvaného newyorského downtownu a na nějakou stylovou čistotu ji – přirozeně k dobru věci – nikdy neužilo.

Vlastní styl má navrch

Tím, na co se bluesoví fanoušci „na první dobrou“ možná chytí, je jedna ze tří coververzí alba: Preachin’ Blues nejvýznamnějšího bluesmana z Delty, legendami opředeného Roberta Johnsona. Ten písničku natočil v roce 1936. Living Colour ji poprvé živě hráli v roce 2012 na vzpomínkovém večeru ke stému výročí Johnsonova narození v harlemském divadle Apollo. A právě tady se zrodila ona idea natočit bluesové album.

Verze Preachin’ Blues od Living Colour je samozřejmě od originálu zcela odlišná. Byť si zachovává klasickou formu zvolání (Gloverův zpěv) a odpovědi (slidekytarová figura Vernona Reida a jeho bravurní sólo stejnou technikou), stojí především na hustém riffu a rytmu skoro jak od raných Black Sabbath.

Do bluesového ranku se ovšem téhle kapele vejde, jak už bylo naznačeno, leccos. I z hlediska dalších dvou coververzí: princovsky pojatého Inner City Blues soulmana Marvina Gaye a vysloveně funkmetalové podoby Who Shot Ya rapera známého jako The Notorious B. I. G.

Hodně parafrázované bluesové motivy můžeme pro zábavu hledat na celé ploše alba. Třeba v dialogu hlasu a baskytary v Blak Out nebo v dokonale stylově zahrané kytaře a hostující dechové sekci ve Who’s That.

Ale obecně je album Shade vlastně typicky livingcolourovské. Někdy invenčnější (hru s rytmy, elektronickými breaky a vrstvením několika kytar ve Freedom of Expression (F. O. X.) je skutečně radost poslouchat), jindy méně (což se kupodivu týká i prvního, bezvýrazného singlu Come On).

Takže: není důležité, jaký žánr kapela pro své album zvolí. Jde o výsledek. Ten je tentokrát zhruba tříčtvrteční.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz