Velmi mě to dojalo, i když mi to vlastně nedošlo. Proč mi tu cenu dali, to já nevím.
Těmito slovy reagoval britský dramatik Harold Pinter na neočekávanou zprávu, že se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
Pinterovi bylo 10. října pětasedmdesát let. Právě se vrátil z Dublinu, kde mu k jeho narozeninám uspořádali třídenní divadelní festival.
Pinterova cesta do Dublinu však nebyla bez problémů a bez určité komiky: „V pondělí jsem jel na letiště a pršelo. Mám různé zdravotní problémy, a tak jsem si vzal s sebou hůl. Dal jsem ji do auta, ale ona uklouzla, já jsem přes ni upadl a udeřil jsem se do hlavy o velmi tvrdý kámen. Krev byla všude. Byl jsem čtyři hodiny v nemocnici a mám na hlavě devět stehů. Myslel jsem, že umřu. Zprávy na Sky TV prý oznámily, že už jsem zemřel. Pak si to rozmysleli a uvedli naopak, že jsem dostal Nobelovu cenu.“
Stejně jako Beckett
Před dublinskou oslavou Pinterova celoživotního díla poznamenal jeden kritik sarkasticky, že se britský kulturní svět rozhodl oslavit Pinterovy pětasedmdesátiny „dvěma minutami ticha“.
V Londýně se totiž Pinter moc nehraje. Organizátor dublinských oslav, Michael Colgan, ředitel tamějšího divadla The Gate, přiznává, že „Pinter, stejně jako Beckett, je někdy neospravedlnitelným způsobem zanedbáván.
Pinter je autorem nesmírné integrity - nikdy nepsal nic komerčního a jeho hry se nutně nehodí do londýnského West Endu nebo na Broadway. My však Pintera hrajeme, protože zcela nově definoval podstatu divadla.“
S tím souhlasí i dramatik Tom Stoppard: „Pinter navždycky změnil způsob, jak lidé píší pro divadlo. Ve všech divadelních hrách plynou informace z jeviště do hlediště a Harold ukázal, že tento proces není jednoduchý, že nemůžete vždycky věřit tomu, co na jevišti vidíte.“
Pinter se narodil v Londýně a krátce studoval na tamější Královské akademii dramatického umění. Jako mladý muž psal poezii a v mládí též pracoval jako herec. Od konce padesátých let se stal významným představitelem absurdního divadla.
Jeho hry z tohoto období mají děsivé kafkovské rysy. Tak například jeho první významné drama, The Birthday Party (v Česku uváděné jako Narozeniny, 1958), je příběhem osamělého mladíka, žijícího v ošuntělém anglickém podnájmu, jehož jednoho dne v bytě navštíví dva neznámí muži a začnou tvrdit, že mladík má narozeniny (není to pravda).
Trvají na tom, že je s nimi musí oslavit. Hra se vyvine v horor: muži svou oběť terorizují přesně tak, jak to činili za komunismu Stalinovi vyšetřovatelé či českoslovenští estébáci.
Pinterovy rané hry jsou často nazývány „komediemi hororu“. Vycházejí z nevinné situace a promění ji v děs v důsledku hrozivého a pro diváka zdánlivě absurdního, protože nemotivovaného agresivního chování určitých postav. Kromě Kafky byl Pinter ovlivněn irským dramatikem Samuelem Beckettem - oba autoři se stali dlouholetými přáteli.
Inspirace Chartou 77
Od roku 1973 působil Pinter jako náměstek ředitele londýnského Národního divadla. Jeho pozdější hry jsou kratší a političtější, často jsou to alegorie politického útlaku.
Od sedmdesátých let se Pinter začal otevřeně vyjadřovat k porušování lidských práv v mnoha zemích světa, mimo jiné kritizoval i útlak disidentů v komunistickém Československu. V roce 1985 navštívil Pinter s americkým dramatikem Arthurem Millerem Turecko a setkal se tam s oběťmi politického pronásledování. Nebere si servítky.
Na americkém vyslanectví při recepci na Millerovu počest se Pinter hlasitě zeptal, proč jsou v Turecku mučeni lidé tím, že se jim do pohlavních orgánů pouští elektrický proud. Z velvyslanectví ho vyhodili, Arthur Miller odešel také.
Především v důsledku svého angažmá ve věci lidských práv je Pinter považován za levicového aktivistu. Považuje se za socialistu. V roce 1988 se stal zakládajícím signatářem britské organizace Charter 88, která se inspirovala československou Chartou 77 a která poukazuje na porušování lidských práv na světě.
V roce 1999 se Pinter ostře postavil proti západnímu bombardování Jugoslávie, posléze protestoval proti americké invazi do Afghánistánu i proti invazi do Iráku. Vystupuje proti zahraniční politice Spojených států, kterou považuje za nelidskou.
V červnu 2003 nazval Pinter ve vysílání rozhlasu BBC premiéra Blaira „gangsterem, vrahem a pokrytcem“ a vyzval ho, aby odstoupil. Blair ho nežaloval. Vposlední době píše Pinter protiválečnou poezii. „Napsal jsem devětadvacet her. Není to dost?“
Mnozí jistě budou kritizovat udělení Nobelovy ceny zrovna Pinterovi jako politické rozhodnutí. Tak Christopher Hitchens, známý britský komentátor, působící v Americe, se vyjádřil těmito slovy: „Dát tuto cenu někomu, kdo dávno opustil literaturu a dal se na politiku a jehož politické názory jsou primitivní, hystericky protiamerické a prodiktátorské, je součástí téměř naprostého rozkladu celého podvodu s Nobelovou cenou.“
„Ano, v mém životě a díle jsou osobní a politické záležitosti propojeny,“ přiznává Pinter a dodává: „Existují však hranice, za které nejdu.“
