V začátcích, ještě pod původním názvem Dlhé diely, se základní dvojice baskytaristky a zpěvačky říkající si Shina a kytaristy a zpěváka Daniela Salontaye obklopovala i dalšími hudebníky, pak řadu let hrála jako duo za použití elektroniky. V roce 2012 se obrátila k akustickému projevu, k dvojici se vrátil bubeník a klavírista Marián Slávka a Longital natočili dvě alba s přepracovanými staršími skladbami. Divoko je tak prvním novinkovým řadovým albem po šesti letech.
Považujete Divoko v něčem za návrat?
Shina: Jen v jednom bodu – k chemii tria, kterou jsme obnovili po Mariánově návratu.
Salontay: Já musím zmínit ještě svůj návrat k elektrické kytaře. A v písničce V oku veľryby cítím návrat k poetice našeho debutového alba September. Takže dohromady, i s tím Shininým, jsou ty návraty tři. Ale jinak je to podle mého názoru progres. Hlavně u Shiny. Ženy tento svět tlačí stále dopředu. Někdy je to na mě až příliš rychlé, já bych se klidně někdy zastavil a zabednil, jak je mi to jako introvertovi vlastní. Ale vedle Shiny to není možné.
Shina je tedy tahounem Longital?
Salontay: Minimálně co se týká plánování a schopnosti vystihnout pravý okamžik, kdy je nevyhnutelné něco udělat. To mají ženy dané biologicky, protože vnímají čas úplně jinak. Ať je to při tvorbě alba nebo tvorbě dítěte.
Shina: Ano, žena cítí, kdy je jediný vhodný okamžik na stvoření. Hodně žen dlouho vědomě pracuje na početí, jiným se to zdánlivě neplánovaně stane. Ale i ty podvědomě něco tlačilo k tomu se v tom jediném správném okamžiku spojit s mužem spojit. S naším albem to byl podobný případ. V březnu, kdy jsme měli hotové asi čtyři nové skladby, jsem se podívala do kalendáře, kdy budeme moci nahrávat. A našla jsem jen jeden jediný možný týden na konci května. Byli jsme tedy tou ženou, která čeká na oplodnění, měli jsme termín, kdy by se to mělo podařit, a museli jsme zavolat „oplodniteli“, zvukaři Ondřeji Ježkovi, zda bude mít čas s námi „jít na rande“. Chtěli jsme točit unás na chalupě, odříznutí od civilizace. Ondřej sice v tom termínu něco měl, ale pochopil nás, všechno odsunul a vyhověl nám.
Zabalil si zvukařské nádobíčko a odjel někam do lesa?
Shina: Vzal si svoje věci, my vzali naše věci, náš manažer vzal svůj počítač. Byly tam tři hromady přístrojů a kabelů, ze kterých jsme museli udělat jednu vzájemně propojenou hromadu. Naštěstí to zafungovalo a během tří dní jsme celé album natočili.
Když jste pracovali tak rychle, museli jste o albu mít jasnou představu.
Shina: Ano, my jsme v tomto ohledu velmi „ekologická“ skupina. Nepřipravujeme si dvacet písniček, abychom z nich ve finále vybrali polovinu a zbytek zahodili. Pracujeme na konkrétních písních, které mají svůj jasný smysl a víme, proč je tam chceme.
Salontay: Nicméně u pilotního singlu Rozpletám jsme byli trochu bezradní. A tak jsme tu písničku svěřili Ondřejovi, aby ji „usměrnil“. Krásně nás provedl přes všecka její úskalí. Ona je pro nás v mnohém nestandardní. Ivtom, že trvá jen tři a půl minuty. Taková stopáž byla do té doby pro naše vyjádření absolutně nepředstavitelná. Naše věci obvykle trvají šest až osm minut.
Tři a půl minuty je délka ideální pro rádia. Zohledňovali jste to? Chtěli jste – konečně – proniknout i do mainstreamových rádií?
Salontay: My takhle neumíme kalkulovat. Ale kupodivu se skutečně stalo, že se Rozpletám nejen drželo několik týdnů v hitparádě Rádia 1, ale vybralo si ji i slovenské komerční Fun Radio.
Nepadá na vás deziluze ztoho, že léta nabízíte posluchačům delší hudební plochy, apak najednou uděláte krátkou „hitovku“ – a ta zabere?
Shina: Ale ne. My o tom zase tolik nepřemýšlíme, důležité je, aby nás to stále bavilo. U téhle krátké písničky je to vlastně z naší strany „hec“. Výzva. Jako když jste na rautu a rozhodnete se, že si dáte jen jeden lososový chlebíček.
Má album Divoko nějaké jednotící téma?
Shina: Myslíte v souvislosti s názvem? My jsme ho měli v hlavě už několik let. Bylo to trochu zavazující, protože to slovo evokuje expresivnost, nějakou strašnou divočinu. Ale tak to rozhodně unás není. Nikdo tam nekřičí, nedělá tam strašné věci s nástroji. Ve mně slovo „divoko“ představuje spíš cosi bez zábran, bez předsudků. Bez toho, co by člověk měl dělat, protože to tak dělají všichni. To je pro mě divokost. Uvolnění.
Salontay: My navíc ten název vnímáme ještě jednou optikou: jako složeninu slov „div“ a“oko“. Tedy údiv, překvapení, okouzlení. A oko jako orgán, který nám projektuje realitu, jež ale realitou vůbec být nemusí.
Souvisí s vaším pojetím divokosti i to, že na album vlastně poutáte pozornost klipem, který byl natočen na starší písničku Na horu a dolu, která na Divoko vůbec není?
Shina: My ho začali točit už minulý rok, měl vyjít na podzim achtěli jsme jím podpořit koncertní program, který jsme v té době hráli. Ale příroda si řekla – ne ne, moji zlatí. Napadl sníh, udeřily mrazy, herci onemocněli a seběhla se spousta dalších věcí, které natáčení zdržely. Takže jsme stáli před rozhodnutím buď nechat celou věc spát, anebo ji na jaře probudit. Zvolili jsme druhou variantu a tím nakonec vznikl tenhle bizarní mišmaš. Ukázalo se, že některé věci člověk stejně neovlivní a musí je nechat běžet, jak samy chtějí. Třeba vznikne něco, co zatím nechápeme, ale má to nějaký smysl, který doceníme mnohem později.
V klipu hrají hlavní roli vlci. To docela koresponduje stou divokostí v názvu alba. Takže je to vlastně možná správně.
Shina: A možná si ani někteří diváci klipu nevšimnou, že ta písnička na desce není... Je to takový test pravidel showbyznysu.
