Není to ve světě populární hudby úplně neběžné, že jako první singl vybere produkce nebo hudební vydavatelství písničku možná chytlavou, ale ve skutečnosti nejhorší z celého alba. V případě Lucie a alba, které svým – vlastně celkem vtipným – názvem EvoLucie slibuje nějaký vývoj, to byla skutečně „trefa do černého“. První ochutnávka a zároveň úvodní song desky Takhle tě mám rád je vlastně jen jakýmsi průmětem staré tvorby nejen Lucie, ale i vedlejšáku Roberta Kodyma a P. B. CH. Wanastowi Vjecy (není divu, oba jsou jejími autory). Vývoj nulový a písnička sama vysloveně neslaná, nemastná. Přestože ji rádia hrála do omrzení, reakce na ni mezi řadovými fanoušky nebyly bůhvíjaké.
Jako druhý singl nasadila Lucie ještě před vydáním alba baladu Nejlepší, kterou znám. Ani na tuto píseň samotnou rozhodně nelze význam jejího názvu přeneseně napasovat. Autor hudby Oskar Petr ji prý složil ještě v 80. letech. Není divu, že při dodávání hudby Lucii a Davidu Kollerovi nejprve „vyskladnil“ perly jako Rouháš se bohům nebo Chci zas v tobě spát. Nejlepší, kterou znám je totiž v rámci Petrovy tvorby, vinařskou terminologií řečeno, spíše „druhák“. A její nahrávka s nabubřelým aranžmá, smyčci a sáhodlouhým kytarovým sólem rozhodně o nějaké evoluci Lucie také nesvědčí. Spíš o tom, že model baladických hitů a la November Rain už patří minulosti.
Zbytek dobrý, všechno dobré
Druhý singl má v sestavě alba pozici číslo tři. Mezi oba se vměstnala vcelku typická, neurážející, ale taky nijak světoborná „kodymovka“ Chtěli jsme lítat. Je ale dobré po začátku alba nerezignovat, protože teprve po jeho odeznění se začnou dít zajímavé věci. Skoro se chce říci, že kdyby bylo album o tři první písně kratší a začínalo až „čtyřkou“ Burning Man, byla by EvoLucie albem, na kterém by nebylo třeba komentovat hnidy.
Zvláště série čtvrté až šesté písně, jednoznačně nejlepších na albu, se zároveň řadí k tomu nejzajímavějšímu, co Lucie kdy natočila, a to je laťka hodně vysoko. Není podstatné, že žádná z nich patrně nemá takzvaný „hitový potenciál“, ten se skutečnou hudbou nemá a nikdy neměl nic společného. Natáčet hity není povinnost, nýbrž průvodní jev, daný ze všeho nejvíc náhodou.
Burning Man má modernější sound, pohrává si s funky rytmy i stavbou, používá velmi zajímavé zvuky. Zvukově ještě zajímavější, nejlepší na albu, je následující SEX 3, hudebně i textově Kollerova. Stojí na riffech akustické kytary, podstatné jsou ale i elektronické zvuky a saxofon hostujícího Vratislava Brabence z Plastiků, který v mezihře dost vtipně nastavuje až jakousi barovou tvář, kterou od něj skutečně neznáme.
Opravdu skvělý mix zdánlivě neslučitelných prvků, které dohromady drží skvěle a ještě je povyšuje Kollerův typicky floutkovský text a dikce, ukazující, že ani dva roky před (neuvěřitelnou) šedesátkou zpěváka neopouští „chuť“. A parádní jízda pokračuje Dvořákovou a Kodymovou, Kollerem opět zpívanou Já jsem pan Petr Monk, s textem až fuksovské atmosféry, s dominantním mrazivým vokálem a výbornou kytarou v pozadí, jejíž dynamiku invenčně vrství zvuky zvonů.
Z vcelku vyrovnaného zbytku alba, jehož jedinou slabinou je píseň 1968 sice na silné téma, ale dost klišovitě zpracované, stojí za povšimnutí i několik vyslovených bizarností, které Lucie na svá alba rozsévala vždycky a měly své kouzlo. Fénixovy slzy, hudebně (Koller) zábavné retro-elektro a textově (Kodym) snůška bláznivých, vpravdě „zhulených“ obrazů (Fénixovy slzy jsou extrakt z konopí), má skoro kalibr Zkamenělýho dítěte. A závěrečná „sebereflexivní“ titulní píseň s vtipnými obraty na kapelní účet ukazuje, že přes všechnu slávu i rozpory kapela neztratila (či znovu nalezla?) nadhled sama nad sebou.
