Dnešní den je mnohonásobně jubilejní a vybízí k ohlédnutí. Dávno nejde o to, že 12. květen je výročí úmrtí Bedřich Smetany. Když se konají běžné festivalové ročníky, občas padne otázka, jestli se musí znovu a znovu hrát právě Má vlast. Letošní rok nám dává prostor od této tradice poodstoupit – ale snad proto si člověk o to víc uvědomí její výjimečnost. A více než nové provedení můžeme letos připomenout, že uplynulo 30 let od památné Mé vlasti roku 1990, kterou dirigoval po návratu z emigrace Rafael Kubelík. Není to ale jediné provedení, se kterým je spojen velký umělecký příběh.
Koncert díkuvzdání
Už Pražský hudební máj založený Václavem Talichem v roce 1939 dal vzniknout jedné z nejsilnějších nahrávek Mé vlasti v historii – i když se ji podařilo vydat až v roce 2009 díky archivu norského rozhlasu. Na prvním ročníku Pražského jara v roce 1946 se začínalo 11. května Ostrčilovou Křížovou cestou a Dvořákovou Sedmou. Ale o den později dirigoval dvaatřicetiletý Rafael Kubelík první festivalovou Mou vlast v historii.
Bylo to v době, kdy dílo prováděl na mnoha místech Československa a předtím také na Staroměstském náměstí jako koncert díkůvzdání za osvobození. V roce 1948 zahájil Pražské jaro Dvořákovou Svatou Ludmilou a odešel do emigrace. Z úvodních festivalových ročníků stojí ovšem za pozornost obě provedení Talichova, kterými se dirigent vracel ke svému orchestru a publiku po neuvěřitelně nespravedlivém obvinění z kolaborace. Poprvé to bylo už 11. května roku 1947 s orchestrem Národního divadla. Podruhé s Českou filharmonií až v roce 1954.
V roce 1968 dirigoval zahajovací koncert Karel Ančerl, nikoli poprvé, ale jak se záhy ukázalo, naposledy – v květnu ještě nikdo nemohl tušit, jakým mezníkem se tento rok v československých dějinách stane. Jeho živý snímek získal svou auru až dodatečně, kdy se celému procesu politického uvolnění začalo říkat „pražské jaro“. V roce 1969 odešel Ančerl do emigrace; jeho vzorová nahrávka Mé vlasti vznikla naštěstí už dříve ve studiu jako první stereofonní a další referenční snímek. Za normalizace vysílala zahajovací koncert pravidelně Československá televize a stal se z něj svého druhu rituál, stejně jako z mnoha jiných výročí, na která bychom dnes rádi zapomněli. Provedení ale měla vysokou úroveň a Václav Neumann si dokázal udržet zvláštní pozici prominenta, který se uměl občas distancovat a v roce 1989 stát na čele revolučních událostí. Nesmíme také zapomenout, že i během 70. a 80. let se dařilo zvát a zaplatit velké světové dirigenty, takže mohl zahajovací koncert řídit jednou „západoněmecký“ Wolfgang Sawallisch nebo legendární dirigent chorvatského původu Lovro von Matačič.
Stojí za pozornost, že Smetanovu Mou vlast nikdy nezničilo žádné ideologické nálepkování. A tak mohla v roce 1990 zaznít jakoby zázračně proměněná, když se Rafael Kubelík po čtyřiceti letech vrátil z emigrace. Sám ji předtím nahrál v Chicagu, Bostonu, ve Vídni i v Mnichově, ale tento návrat domů spojený s novou vírou v hodnoty a ideály zůstane právem nejsilnějším novodobým provedením. I díky rezonanci publika. Celé Pražské jaro se poté mohlo nést na vlně zázraků, když se vrátil klavírista Rudolf Firkušný a Leonard Bernstein dirigoval Beethovenovu Devátou. A neměli bychom zapomenout, že mimo festivalový termín se odehrál jeden symbolický koncert Pražského jara 1990, 6. července ve Španělském sále Pražského hradu. Jeho protagonistou byl legendární violoncellista Mstislav Rostropovič. Tento nejslavnější laureát soutěže Pražského jara a pravidelný host festivalu v 60. letech odmítl po roce 1968 v Praze vystupovat a také jeho postoje k sovětskému režimu ho dovedly k nucené emigraci. Odmítal v Československu hrát, dokud tu bude jediný sovětský voják. Tuto podmínku se podařilo splnit až na začátku léta, takže bylo potřeba narychlo sestavit „festivalový orchestr“, a Libor Pešek dirigoval Dvořákův Violoncellový koncert h-moll. Po Kubelíkově druhé Mé vlasti na Staroměstském náměstí v den prvních svobodných voleb to byl další koncert „díkůvzdání“. Takové okamžiky se připravují desítky let a další desítky se na ně vzpomíná. Vzpomínku na jedinečnou atmosféru dokázal podržet dokonce nejslavnější světový dirigent a Kubelíkův přítel Daniel Barenboim, který pak Mou vlast nastudoval a naprosto fenomenálně provedl v roce 2017 s Vídeňskými filharmoniky.
Porevoluční silné momenty
Tím jsme už vkročili do porevoluční historie festivalových zahajovacích koncertů, kterým rozhodně nechybí silné momenty. Když přijel v roce 1993 zahájit Libor Pešek s Královskou liverpoolskou filharmonií, byla to trochu lekce naší domácí pýše. Samozřejmě bylo možné zažít, že i dosti slavné světové orchestry mají s touto skladbou co dělat. To byl případ Londýnského symfonického orchestru se sirem Colinem Davisem i později Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu s Thomasem Hengelbrockem. Nemluvě o pohoršení, které vyvolal historizujícím pojetím v polovině 90. let Roger Norrington.
Přílišné opojení svobodou
Má vlast ovšem láká i mladší generaci zahraničních dirigentů. Když onemocněl v roce 2003 krátce před festivalem Ondřej Kukal, velmi pohotově zaskočil mladý Rakušan Christian Arming. A velmi dobré bylo i provedení Paava Järviho roku 2016. Výrazně se zapsali při svých debutech Jakub Hrůša s PKF a později radostně muzikální Tomáš Netopil znovu s Českou filharmonií.
S jistou předčasnou nostalgií můžeme dnes poslouchat dvě provedení Jiřího Bělohlávka: s Orchestrem konzervatoře v roce 2011, se kterým odvedl neuvěřitelný kus trpělivé pedagogické práce, a pak jeho provedení s Českou filharmonií z roku 2014, zralé a dotažené, o kterém si nikdo nemyslel, že bude poslední. Zatím nejnovější velmi symbolické provedení přivezl vloni Jakub Hrůša s Bamberskými symfoniky. O orchestru, který po válce založili němečtí hudebníci vyhnaní z Prahy a dalších míst, vznikl nový dokument, který nabídla Česká televize minulý týden a opravdu stojí za vidění.
Samozřejmě z toho neplyne, že bychom se my Češi neměli za co stydět, a už vůbec to neznamená, že díky Smetanovi máme vyhráno. Nejde jen o krásnou hudbu, Má vlast nás učí přemýšlet o všech tradicích této země – zajímavě, otevřeně, kriticky a pokaždé znovu. Letos je logické připomenout si 30. výročí památného Kubelíkova provedení, jak ho nabídne Český rozhlas. Každý vidí, že tehdejší opojení svobodou a pocit, že všechno půjde samo, jsou nám dnes velmi vzdáleny; žádná nostalgie ani pocit zadostiučinění nejsou namístě. Jak ukazuje už příběh Talichův, své nejlepší lidi často velmi úspěšně ničíme, stejně jako své nejlepší tradice. Ovšem pro nás všechny platí naléhavě to, co řekne na tiskovce každý dobrý dirigent před zahajovacím koncertem Pražského jara: vlast je výzva, náročný úkol a velký závazek.
