Macbeth na jevišti jenom v pěti. Nová Špalkova inscenace zasluhuje pozornost

Principál Kašparů ve svých shakespearovských inscenacích (Richard III., Hamlet, Romeo a Julie) čerpá z překladů Milana Lukeše jako v tomto případě, ale i Břetislava Hodka či Josefa Topola, čímž sympaticky rozšiřuje pole pro interpretaci velkého alžbětince, charakterizovanou jinak pomyslným kláním Hilský versus Josek. Jakub Špalek přiznává, že redukce a úprava textu ho zaměstnávala poměrně dlouhou dobu a že z původní úpravy pro osm aktérů nakonec dospěl k oněm již zmiňovaným pěti. Jedná se o verzi nesporně chytrou a múzickou, domnívám se však, že kupředu rychle cválající zkratka může těm, kdo se s tragédií setkají poprvé, činit jisté potíže v orientaci.

V některých situacích bych možná uvítal i tu původně zamýšlenou „osmičku“. Chudé divadlo si jistě nemůže dovolit komparz, ale nápaditě scénograficky pojednané a v této inscenaci impozantně působící jeviště bych si tu a tam dokázal představit malinko zalidněnější. Výtvarnice Petra Krčmářová poskládala z praktikáblů schodiště naznačující cestu vzhůru nejenom v konkrétních zákrutech fabule, invenčně pracuje se světly i plochami po straně hlediště. Tři čarodějnice zastupují strašáci z potrhaných draperií, „oživuje“ je fukar a jejich věštbu obstarává představitelka Hekabé Irena Kristeková. Účinnou stručností boduje i krátké promítnutí chrámových oken s vitrážemi na oponu, načež přicházejí Macbeth se svou manželkou (Štěpán Coufal a Eva Elsnerová) již s korunami na hlavách. Atmosféru temné tragédie zahušťuje i apokalypticky se valící hudební podkres z dílny Daniela Fikejze.

Herci vytvářejí v rámci zredukovaného tvaru většinou zdařilé postavy či epizody, na divadelních prknech dosud málo využívaný Štěpán Coufal dodává i svou chlapskou fyzis Macbethovi řádný vojácký temperament, protagonista navíc vládne zvučným hlasem a blankvers mu sluší. Eva Elsnerová vykresluje jeho manželku v poloze sice jemnější, ale přesto ve své našeptávačské úloze (zlikvidujme krále Duncana) odhodlanou. Tomáš Karger ztvárňuje k zavraždění odsouzeného vládce jako postavu až bodře dobráckou, zajímavě působí jeho kreace v další, pokrevní roli (Duncanův syn Malcolm). V působivém výstupu před chystaným vojenským úderem proti Macbethovi, kdy se zákonný dědic trůnu naoko vydává za hříšníka a zvrhlíka, čímž zkouší odolnost a věrnost spolubojovníka Macduffa, nabývá Kargerův výkon na nejednoznačné potutelnosti, vedoucí k zamyšlení, jakým vlastně bude králem, až Macbeth padne. 

Macduffa a předtím i Macbethova spolubojovníka Banqua ztvárňuje Miloslav Tichý s posmutněle citlivou empatií, spíš v civilní poloze, jen tu brutálně nalepenou bradku pro odlišení rolí si tvůrci výtvarného řešení mohli odpustit. Pátou protagonistkou je již zmíněná Irena Kristeková, která má v celku inscenace úlohu vlastně nejsložitější a ve výsledku také nejproblematičtější. Oproti přirozeně budovaným figurám svých spoluhráčů je nucena k proměnlivým, stylizovaným výstupům, úvodní věštbě je i kvůli bohatšímu zvukovému plánu tohoto entrée špatně rozumět. Herečka přejímá i roli vrátného s oblíbenou tirádou o souvislosti vypitého alkoholu se sexuálním apetýtem, toto komické odlehčení v tragédii zvládá aktérka suverénně, ale do celkového rázu představení šťavnatá travestie stylově příliš nezapadá.

Nová Špalkova inscenace si zasluhuje pozornost i úctu, i když jsme byli ochuzeni o růst diváckých emocí kvůli vypuštění některých zásadních momentů, jakým je kupříkladu vyvraždění Macduffovy rodiny přímo na jevišti. Obludnost činů manželského tandemu zůstává jakoby nedoslovena.