To jsou v zásadě všichni aktéři komorního příběhu, který režie stylizuje do polodokumentárního tvaru. Děj je a není fikce, režisérka ale vyšla ze známých faktů, nehledě na to, že rozhovor ve Sternu skutečně vyšel. Vylíčená epizoda se měla odehrát v roce 1981, v době, kdy se Schneiderová rozcházela se svým druhým manželem, Biasinim, byla v depresi a chtěla změnit svůj život.
Nevyrovnanost, vyčerpání a potíže v privátním životě řešila alkoholem a prášky a jako jiní si nalhávala, že s těmito berličkami potíže nemá. Chtěla být dobrou matkou, ale profese se vzdát nechtěla. Jistě byla i obětí své ambiciózní matky Magdy, rakouské herečky, která si popularitou mladičké dcery řešila vlastní odchod ze scény. Však si také Romy ve filmu povzdechne, jak je těžké být dcerou matky, kterou miloval Hitler.
  |
‚Star Wars pod vodou.’ Podle prvních reakcí je Aquaman možná nejlepší film od DC |
Film je natočen kultivovaně, nejde o žádné pikanterie, ale o psychologickou studii labilní ženy, kterou profese likviduje, ale ona nedokáže z rozjetého rychlíku vystoupit. Přesto si dcera Romy Sarah Biasiniová stěžovala, že snímek je vylhaný, že matka nikdy neměla potíže s pitím. „Pro peníze dnes každý udělá cokoliv a moje matka už se nemůže bránit,“ dodala s hořkostí v jednom z rozhovorů. Obraz Romy, jaký film předkládá, může být pro dceru bolestný, ale je na hony vzdálený skandalizaci a kromě toho Sarah byly v té době čtyři roky... Tři dny v Quiberonu ale otevírají i další téma, které s výše zmíněným souvisí. Je to zajímavá zpráva o novinářském zacházení s hvězdou první velikosti, kterou Romy na počátku 80. let nesporně byla. Novinář k ní přistupuje naprosto pragmaticky, až cynicky, bez rozpaků jí klade otázky ryze privátní, které otevírají nejbolestivější rány. Nemá zábrany, jde za hranici a považuje to za své právo. A Romy ho nejenom nevyhodí, ale pokorně se nechá drásat a odpovídá. Je to daň za slávu a publikum má na takovou vivisekci právo. A o autorizaci nemůže být řeč, když jednou hvězda souhlasila, má vědět, co říká.
Je zjevné, že to je úzus, že slavní byli v západní Evropě na takové zacházení zvyklí. Romy byla sledovaná na každém kroku, a to nejenom bulvárem, zvlášť když pak o rok později tragicky zahynul její syn David, ji média sledovala na každém kroku. U nás jsou umělci hýčkaní, mnozí si zvykli, že to, co řeknou, není důležité, protože to stejně mohou nakonec uhladit podle potřeby. Drsnější zacházení by jim zřejmě připadalo jako neadekvátní zásah do soukromí (a to prosím není řeč o bulváru). Je fakt, že na takový přístup musí mít žaludek obě strany, ostatně ve filmu nakonec novinář hereččině citlivosti podlehne a rozhovor jí sám od sebe pošle k autorizaci.
