Byl to druhý Mášův snímek po odmlce (první bylo Skřivánčí ticho), oba spojuje i herecké obsazení. Zjevně se roztočil těsně před listopadem a dokončoval ve svobodné době. Kritika ho ztrhala a já na něj nyní zírala jako na zjevení.
Máša použil scénář Evalda Schorma k Noční zkoušce z Laterny magiky (1981) a výrazně ho přepracoval. Vznikla výpověď o umělci, jenž se odmítá vzdát svého kréda a je ve stálém sporu nejenom s režimem, ale také s lidmi, kteří umění už dávno vyměnili za chlebařinu a dospěli k programovému cynismu. Režisér Jonáš, kterého mistrovsky hraje Leoš Suchařípa, je unavený bojovník s větrnými mlýny. Je však stále ochotný jít až na práh sebezničení, odsunutý na oblast se po letech vrací na prestižní scénu a setkává se zde se starými kolegy, ale také s jejich prostředností, hloupostí, lačností po penězích.
V postavě Jonáše jsou četné autobiografické prvky, ale také v něm lze tušit osud Evalda Schorma (jemu a Juráčkovi je snímek věnovaný), Mášův hrdina bojuje i se svými herci, namistrovanými pitomci, kteří takzvaně udělali kariéru, neváhají drtit prachy a koupat se ve své pochybné popularitě stejně jako recitovat na stranických schůzích. Máša do rolí těch dvou nejhorších oportunistů obsadil Petra Čepka a Vítězslava Jandáka, oba se výborně doplňují a jistě měl režisér živé předobrazy.
Byli jsme to my? je skvělý obraz normalizačního marasmu, jenž sice vzešel ze znovuuchopení moci ortodoxními bolševiky, ale vytvářeli ho zase jen a jen lidé a ti si vzájemně otravovali život. Máša tu ukázal bídu divadla v době, která z lidí spolehlivě dokázala vybudit to nejhorší. Ponechal však i jiskru naděje. Kupodivu postava kulisáka, který divadlo miluje a třikrát už se nedostal na DAMU, vůbec nevyznívá pateticky a mladý Ondřej Vetchý mu dodal kouzlo svého tehdejšího rebelství. Některé výjevy jsou mrazivě autentické, třeba když o podobě scény rozhoduje uklízečka a svinský normalizační ředitel (přesný Jiří Samek) s drzým jevištním mistrem (Jan Teplý) režiséra urážejí před souborem. Jindy zase má hlavní slovo na zkoušce „majitelka strany“ a udavačka, jinak inspicientka (Gabriela Wilhelmová). A v menší roli dobromyslné alkoholem zdevastované herečky se blýskla Jiřina Bohdalová. A celá tahle zhádaná a pochybná divadelní cháska se pak v závěru filmu předvede jako morální svědomí národa.
Možná tohle nikoho nešetřící vyznění vadilo, ale čas zapracoval. Je k tomu ovšem třeba dodat, že stejnou výpověď možno aplikovat i na jiná pracovní prostředí a dnešní odpor lidu k uměleckým profesím je zase jiná kapitola. Film je i odpovědí na současné bagatelizování nechutné doby zvané normalizace. Máša ji zažil na vlastní kůži a jeho svědectví je naprosto důvěryhodné, i když se před třiceti lety nelíbilo.
