Havelka spolu s dramaturgem Martinem Sládečkem nepochybně prostudovali kvantum materiálů – recenze, dopisy, internetové diskuse, komentáře i dokumenty ze soudního jednání. Z toho všeho pak složili výmluvný obraz lidské omezenosti, který zároveň vypovídá o snadnosti manipulace v době, která jedince zaplavuje informacemi.
Inscenace je rozdělená na dvě půlky, v té první jde o sled kratších situací, které ironicky zobrazují jednak výjevy z Frljičovy inscenace, jednak vynalézavě převádějí do divadelního jazyka různé absurdní výroky na její adresu, které také s báječnou imaginací rozvíjejí. A konečně se stejnou metodou snaží divákům předvést jakýsi manuál vyjadřovacích prostředků současného divadla čili ukázat, že divadlo je fikce, pracuje se znaky a metaforami.
Je to velmi trefné a tvůrce jistě inspirovalo, jakou mírou zabedněnosti se negativní reakce na Frljičovu inscenaci vyznačovaly.
