Například před šesti lety založil Mikšíček Land Art festival v zaniklé osadě Königsmühle na úpatí Klínovce kousek od Loučné, kde stojí už jen dvě zříceniny domů. Součástí letošního ročníku byla i originální akce Účes za příběh, kterou lze vznešeně označit jako příspěvek k orální historii. V jednom ze stanů operovala kadeřnice a místo peněz za frizuru se zde platilo příběhy. Novinář Vladimír Ševela vyprávění zaznamenal a je to zajímavé čtení, Češi a Němci se tu svěřovali se svými pocity, názory i zkušenostmi vztahujícími se hlavně k povaze minulých i dnešních vztahů mezi oběma národy.
V oficíně promluvila i jediná původní obyvatelka Králova mlýna, jistá Rosemarie. Její rodina byla po válce vysídlena, ale dědeček, sociální demokrat a antifašista, v Loučné zůstal. Paní Rosemarie je ráda, že Petr Mikšíček udělal ze zaniklé vsi památník sblížení Čechů a Němců, ale i tato zjevně hodná žena, která nemá s nacismem nic společného, míní, že Češi Němcům sebrali, co jim patřilo. Tvrdí, že to byla chyba, že se německá území připojila po první světové válce k Česku, neboť Češi a Němci mají jinou mentalitu.
MACHALICKÁ: Parkovací peklo. Zpřístupnění modrých zón v centru přineslo kolaps |
Paní Rosemarie neví nebo nechce vědět, že Československo se v roce 1918 ustanovilo v historických hranicích zemí Koruny české. Jistě, Němci v pohraničí žili již od středověku, ale pozvali je tam čeští panovníci, aby jako pracovitý lid krajinu obdělávali. Připojit historicky česká území k Velkoněmecké říši, protože tam žijí i Němci, to je rétorika Konráda Henleina. Paní Rosemarie to tak nepřijde a to, že její předci museli odejít, vidí jen jako odplatu za to, co prý Hitler Čechům provedl. Ale on a jeho soukmenovci to neprovedli jen Čechům, ale celé Evropě, ba celému světu. V roce 1945 nikdo neměl chuť s Němci být. To je faktický výsledek druhé světové války, holokaustu. Odsun, vyhnání, nebo jak se to vlastně politicky korektně smí psát, bylo špatné řešení, nepomohlo ani Čechům, ani Němcům a bylo začátkem zoufalé devastace, ale dnes na ně bývá uplatňován naprosto ahistorický přístup. Zamlčovat excesy, které jej provázely, je hanebné, ty se musí odsoudit. Ale válka nezačala v roce 1945 a to, že řada lidí, kteří se provinili jen tím, že byli německé národnosti, musela odejít, bylo jen její dovětek.
Akce jako ta Mikšíčkova je dobrá věc, je zapotřebí vracet se do minulosti. Proč mám ale pořád neodbytný pocit, že resumé těchto jinak přínosných „eventů“ skoro vždy zní: zlí Češi po válce zdecimovali hodné Němce. Tohle sypání si hlavy popelem je móda části intelektuálů a svůj původ jistě má v tom, jak bolševik popíral, že by se cokoliv negativního u nás po válce s Němci dělo. Ale to je zase jen opačný extrém.
A ještě něco: trpké osudy vyhnaných Němců byly po roce 1990 mnohokrát zrpacováné v literatuře, divadle i filmu, třeba včera měl premiéru Zánik domu Usherů, který soubor Depresivní děti touží po penězích situoval do Sudet. A je přinejmenším zvláštní, že trpké osudy Čechů vyhnaných z po Mnichovu z pohraničí umělce nijak zvlášť nezajímají, že by byly tak málo inspirativní?
