LN: České centrum Budapešť otvírá letos edici zaměřenou na současné české spisovatele, chystá velkou prezentaci na knižním veletrhu v Budapešti, ve vaší režii vychází antologie současného českého dramatu. Jak to, že je v Maďarsku o českou literaturu najednou takový zájem?
Maďaři mají k české literatuře velmi kladný vztah. Ovšem vychází to hlavně z lásky k Hrabalovi, takže po přečtení nějakého současného „nehrabalovského“ autora bývá maďarský čtenář často zklamaný. Když jsem se hlásila v roce 2014 na pozici ředitelky, zrovna probíhaly oslavy stého výročí Hrabalova narození. Pochopila jsem, že Hrabal je v Maďarsku opravdu král. Při vší úctě k němu jsme se ale rozhodli, že půjdeme jiným směrem a dáme přednost současné literatuře – pod heslem Nejen Hrabal. Za dva a půl roku se nám podařilo přesvědčit maďarské nakladatele, aby současné české autory začali vydávat. Jenže řada z nich se po vydání o knihu už moc nestará. I to byl impulz, abychom iniciovali vznik „vlastního“ nakladatelství.
LN: Co máte v plánu?
V prvním kole se zaměříme na současnou literaturu zemí V4, v dlouhodobém plánu pak na všechny slovanské jazyky. Do letošního ročníku knižního veletrhu, který je v Budapešti v dubnu, bychom chtěli vydat Hravouku Terezy Vostradovské a tři knížky Petra Stančíka o jezevci Chrujdovi. Autory tu představíme osobně. Stánek bude pod heslem Nejen krteček.
LN: Kolik vyjde ročně v Maďarsku českých knížek?
Dřív to byly zhruba dvě knihy ročně. Teď je to kolem šesti. A loňský rok byl s devíti přeloženými tituly rekordní. Máme o tom dobrý přehled díky každoroční akci Přelož to, která propojuje maďarské nakladatele s překladateli a upozorňuje na novinky z české literatury. Ale jak jsem řekla, cílem není jenom vydat, ale také umět prodat.
LN: Rozumějí Maďaři Čechům, nacházejí společnou řeč?
Určitě. Máme společnou minulost, jsou tu paralely, vývoj je podobný. Například prvním maďarským prezidentem po roce 1989 byl stejně jako u nás spisovatel a liberál – Árpád Göncz. I on pozitivně ovlivnil porevoluční vývoj Maďarska. V té době byla kultura důležitou součástí národní i středoevropské identity a měla podporu z nejvyšších míst. Dneska už v Maďarsku samostatné ministerstvo kultury neexistuje. Tím pádem není ani koncepční kulturní politika. Přesto k česko-maďarské kulturní výměně dochází, a to napříč všemi obory. Jaksi podprahově vnímám, navzdory totálně odlišným jazykům, že obě země jsou si velmi blízko.
LN: Je někdo z českých autorů v Maďarsku tak populární, jako jsou v Čechách Nádas, Kertész nebo Esterházy?
Vedle zmíněného Hrabala je to hlavně Jaroslav Hašek a jeho Švejk. Na programu maďarských divadel najdeme skoro vždycky nějakou adaptaci Haškova románu nebo autorské drama na motivy Švejka. Populární jsou i Milan Kundera, Jáchym Topol nebo Václav Havel. Ale to jsou už spíše menší fankluby. Současní autoři pak rezonují nanejvýš v uměleckých a profesních kruzích. I to chceme do budoucna změnit.
LN: V jakém stavu je současná maďarská bohemistika? Je kde studovat? Jsou dobří učitelé? Hlásí se studenti?
O nový překlad Švejka byla rvačka, říká francouzský bohemista Xavier Galmiche |
V Maďarsku jsou dvě bohemistiky. Té starší, na budapešťské Univerzitě Lóránda Eötvöse, je třiašedesát, té mladší, na Segedínské univerzitě, teprve jedenáct. V Segedíně je možné jenom bakalářské studium, zato pod vedením skvělého lektora a překladatele Tomáše Vašuta. Studentů tam sice není mnoho, ale je velká šance, že jejich nadšení pro český jazyk a kulturu bude díky Tomášovi trvalé. V Budapešti je bohemistika o dost konzervativnější, výuka se orientuje spíš na teorii než praxi. To nás v českém centru motivovalo, abychom iniciovali překladatelský seminář. Proběhl už dvakrát pod vedením bohemisty a překladatele Mártona Bekeho. Vychováváme si tak budoucí generaci překladatelů. Bez nich by česká literatura v Maďarsku nebyla.
LN: Kolik akcí ročně České centrum Budapešť zvládne?
Loni jich bylo přes šedesát. Důležitý ale není počet, důležité jsou obsahy a smysl. Snažíme se lidi propojovat, vytvářet trvalejší vztahy mezi českou a maďarskou kulturou. I proto máme hodně vlastních projektů, které realizujeme kompletně od prvotního nápadu po finanční zajištění. A nepůsobíme jenom v Budapešti, občas máme aktivity i v regionech, a loni jsme expandovali do Srbska, kde jsme se zúčastnili vůbec poprvé v historii mezinárodního knižního veletrhu v Bělehradě.
LN: Co vás na post ředitelky českého centra v Budapešti vlastně přivedlo? Vystudovala jste divadelní režii.
Láska. I když ne zrovna k propagaci české kultury v zahraničí, ale k jednomu maďarskému herci, mému nynějšímu manželovi. V roce 2013 jsem se rozhodla, že se za ním odstěhuju do Budapešti. Myslela jsem si, že se svým profesním životopisem tu seženu práci raz dva. Mýlila jsem se. Počátky byly krušné. Pro České centrum Budapešť, které tehdy vedl Michal Černý, jsem připravila první ročník divadelního festivalu Csekkold! (Zkoukni to!), zaměřeného na současné české drama. Právě Michal Černý mě pak upozornil na výběrové řízení. Já byla vždycky přesvědčená, že místa ředitelů patří výhradně lidem z veřejné diplomacie, kteří mají politickou zkušenost. Až mnohem později, na první poradě ředitelů, jsem si uvědomila, že Česká centra mají v oblasti kulturní diplomacie výsadní postavení. V čele řady poboček stojí skvělí profesionálové z oblasti kultury, třeba v Kyjevě Lucie Řehoříková nebo v Madridu Stanislav Škoda.
LN: Nestýská se vám po dřívější profesi divadelní režisérky?
Samozřejmě že stýská. Když mi tu a tam zavolají z nějakého českého divadla, jestli bych u nich něco režírovala, tak s díky odmítám a říkám, ať se ozvou na konci příštího roku. Nemám ráda, když se věci dělají polovičatě, a práce pro české centrum je angažmá ne na jeden plný úvazek, možná rovnou na dva. Nedokážu si představit, že bych si při téhle práci odskakovala do Brna nebo do Prahy zarežírovat si. Za dva roky uvidíme.
LN: Co vás na současné práci v Budapešti baví?
Potlačit sebe a spojovat druhé. Hledat odlišnosti a společné znaky. Diskutovat a kriticky hodnotit současnost skrz literaturu, divadlo, umění.
