21. července 2019 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Maillolova oáza klidu, světel a stínů. Sochařovo muzeum vybízí k návštěvě

Ve stínu starých stromů. Aristide Maillol odpočívá na své usedlosti a náhrobek... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ve stínu starých stromů. Aristide Maillol odpočívá na své usedlosti a náhrobek... | foto: Jana Machalická, Lidové noviny

Banyuls-sur-Mer V kopcích za Banyuls-sur-Mer v jihozápadní Francii poblíž španělských hranic se ukrývá místo spojené se slavným sochařem Aristidem Maillolem. Statek La Métairie, který si pořídil okolo roku 1910, je dnes jeho malým muzeem.

Aristide Maillol (1861– 1944) zasvětil svůj život ženské kráse a jeho klasické sochy jsou senzitivním zpodobněním ženskosti v mnoha polohách. Narodil se v přístavním městě Banyuls-sur-Mer, v nedalekém údolí trávil dětství a posléze tu zakoupil usedlost obklopenou olivovníky, fíkovníky a piniemi. Trávil zde zimy, část roku pak v ateliéru nedaleko Paříže v Marly-le-Roi.

Malý stateček, pod nímž se klikatí říčka Roume, je skutečná oáza ticha, světel a stínů mezi stromy. A Maillol byl do této krajiny vrostlý, rád tu sedával v zahradě, opřen o zdi sálající teplem, kreslil nebo jen meditoval. Pravidelně chodíval na procházky, se svou hůlkou šplhal po kopcích ještě ve svých osmdesáti v obdivuhodné kondici a vesničané na vinicích a loukách ho s úctou zdravili. Jako jednoho z nich i jako člověka, jehož si upřímně vážili. Působil asketicky, hubený s bílým vousem a pronikavým pohledem připomínal jogína. Byl na první pohled člověkem, který žije bohatým vnitřním životem, v pomalém tempu, které si určuje sám, věci promýšlí do hloubky.

Pohled do výstavy.
Sochařova kuchyně.

Svým meditativním postojem k životu a tvorbě připomínal Bohuslava Reynka. Zachoval se totiž skvělý filmový dokument z roku 1943, který umělce zachytil v tomto prostředí, a to nedlouho před jeho tragickým úmrtím. Filmaři se za slavným tehdy třiaosmdesátiletým sochařem vydali do jeho usedlosti a natočili, jak tráví obyčejný den. Maillol na kameru mluví o svých názorech na umění, ale také ho vidíme, jak hledá optimální světlo pro své kresby, v posledních letech hodně maloval přírodní motivy. Film je úžasným dobovým dokumentem, a i když komentář je trochu emfatický, celým filmem prostupuje velká citlivost. Maillol byl zřejmě velmi vitální a nejspíš by se i díky svému prostému životnímu stylu dožil vysokého věku, jenže zemřel na následky autonehody v roce 1944, když jel za svým přítelem, malířem Raoulem Dufym, jehož proslavilo zejména jeho fauvistické období, do pyrenejského městečka Vernet-les-Bains. Na státní pohřeb tehdy v době války nedošlo, ten se konal až o 17 let později, v roce stého výročí jeho narození.

La Métairie (francouzsky usedlost), kde lze asi půlhodinový dokument vidět, funguje od roku 1994 jako Maillolovo muzeum. Není to ale žádné mauzoleum, i když je zde Maillol v zahradě pohřbený, náhrobkem je mu vlastní socha s názvem Středomoří, která, jak jinak, představuje ženu, sedící a zadumanou. „Chtěl jsem vytvořit postavu mladé ženy plné světla a ušlechtilosti. To přece vystihuje ducha Středozemí,“ prohlásil.

La Métairie zachráněn díky modelce Dině

Kromě série soch jsou zde vystavené i kresby, protože právě zde se k nim umělec opět vrátil. Sochy žen jsou v různých velikostech od velkých bronzů až po malé terakotové sošky. Doslova dýchají, je v nich cit a energie, pohyb, mísí se v nich křehkost se smyslností. Návštěvník si ovšem může udělat docela dobrou představu o tom, jak Maillol na usedlosti žil, je tu zachovaná venkovská kuchyň ze zelenými dlaždicemi a jednoduchou keramikou, velký jídelní stůl z Marly, u kterého hostil přátele. La Métairie by zřejmě dávno byla ruina, kdyby se o její zachovaní nakonec nezasadila Maillolova modelka Dina Vierny. Sochařův syn Lucien statek sice věnoval městu Banyuls s vidinou muzea, ale to jej nechalo chátrat. Ledy se hnuly, až když přišel na radnici osvícený starosta a také se do věci vložila Dina, která se později stala sběratelkou a galeristkou a založila nadaci.

Ostatně její osudy byly také velmi dramatické. Narodila se v roce 1919 jako Dina Aibinderová v Kišiněvu v hudební rodině. Otec byl klavírista, matka rovněž hudebnice, teta pěvkyně a celá rodina utekla před Stalinem do Paříže. Rodinný přítel architekt Dondel si všiml její podobnosti s Maillolovými sochami a jako patnáctiletou ji tehdy k sochaři dovedl. Kyprost jejích tvarů ho zjevně inspirovala, nejdřív svolila k jednomu sezení, ale pak ji přemluvil, aby pokračovali. Stala se jeho modelkou, přítelkyní i důvěrnicí, ukázal ji své deníky a seznamoval ji zejména se svou tvůrčí metodou. Spojovaly je i jiné zájmy, zejména poezie a literatura. Dina popírala, že by mezi nimi byl milostný vztah, byl prý pro ni vždy otcovský přítel, kterého obdivovala. Na usedlost za ním chodívala pešky několik kilometrů, kvůli němu se naučila i katalánsky a stála modelem k mnoha jeho slavným sochám – k La Montagne (Hora, 1937), La Riviere (Řeka, 1938) nebo Air (Vzduch, 1938). Ty patří do série devatenácti plastik, které jsou z iniciativy Andrého Malrauxe od 60. let umístěné v pařížských Tuileriích.

Dina se už jako mladé děvče zapojila za druhé světové války do odboje. Převáděla antifašisty přes španělské hranice a nejprve ji zatkli francouzští četníci. Tehdy ji ještě propustili a vše se zametlo pod stůj jako pašeráctví. Její dokumenty se ale dostaly na gestapo a to ji jako Židovku internovalo ve Vichy. Maillol udělal všechno, aby ji z Vichy dostal a ukryl ji v Nice u Henryho Matisse. Vierny ovšem z Nice odjela a pokračovala v odbojové činnosti a v Paříži ji gestapo opět zatklo a mučilo. Nic neprozradila a měla skončit v transportu do Osvětimi jako její otec. Maillol opět dokázal nemožné a využil toho, že jeho dílo obdivoval německý sochař Arno Breker, který byl nacista a představitel oficiálního umění třetí říše. Dinu dostal z vězení ve Fresnes a zachránil jí život.

Maillol byl původem Katalánec a vystudoval lyceum v Perpignanu. Pak odešel do Paříže studovat École nationale supérieure des beaux-arts. Byl žákem Émila Bourdella a zpočátku se věnoval malbě. Na sochařskou tvorbu se soustředil až kolem čtyřicítky. Vyšel z klasického kánonu, ale dokonalým vystižením výrazu a citovostí svých soch se stal inspirací pro mnohé umělce, kteří se později věnovali abstrakci. Jeho sochy jsou po celé Francii, v Paříži je také jeho muzeum.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

JAKO Z INSTAGRAMU: Stáhněte si zdarma milníkové kartičky
JAKO Z INSTAGRAMU: Stáhněte si zdarma milníkové kartičky

Znáte milníkové kartičky? Jsou to obrázky s textem, který označuje nějaký milník vašeho děťátka. eMimino si jich pro vás připravilo celou sadu k vytištění. Pojďte se na ně podívat.