Sešli jsme se na dohled od letní scény pražského Musea Kampa, kde bude od 4. července vystupovat v titulní roli hry Meda o sběratelce a mecenášce umění Medě Mládkové. Zkoušení začalo sotva před pár dny; podle hereččiných slov je to „jízda“.
  |
Pavle Beretové se zpátky do profesního nasazení po vynucené karanténní pauze nijak zvlášť nechtělo, tím spíš že má vedle Medy mnoho dalších pracovních povinností. Ale na zahrádce kavárny ve Werichově vile na sobě žádné napětí nedává znát, s chutí snídá a sem tam hvízdne na prsty na svou fenku Leeloo, která působí stejně vyrovnaně jako ona. I když se dostaneme k náročným tématům, jako je náboženská konverze nebo divadelní etika, nikdy neztrácí nadhled. Původ svého jména z legrace spojuje s prastarým italským výrobcem zbraní Beretta: „Chtěla bych tu zbrojovku zdědit. Až zjistí, že jsem poslední žijící dědic...“ A na konci jednoho monologu o abstraktnějších rozměrech své práce se zase rychle vrátí na zem: „Teda jestli vám to dává nějakej smysl, to jsou takový herecký kecy.“
Lidovky.cz: Jak jste prožívala začátek karantény, když se práce v kultuře zničehonic zastavila? Chyběli vám diváci, nebo jste byla za pauzu ráda?
Já jsem prvních čtrnáct dnů v podstatě jen spala! Uvědomila jsem si, jak jsem byla šíleně přetažená. Měla jsem toho předtím hrozně moc na práci. Takže jsem odpočívala. Brala jsem karanténu jako výzvu k tichu a odpočinku. Když jsem pak měla začít zkoušet Medu, cítila jsem úzkost a nechtělo se mi se do práce vracet. Ale v momentě, kdy se to spustilo, jsem do toho padla naplno a uvědomila si, jak mě to strašně baví a jaké mám nádherné povolání.
