LN: Film Havel měl do kin nastoupit 16. července. Jak to teď s premiérou vypadá?
Stejně jako všichni ostatní čekáme, kdy se otevřou kina – a také kdy bude festival v Karlových Varech, kde bychom moc rádi měli premiéru.
LN: Stejné datum premiéry i uvedení v hlavní soutěži ve Varech měl už váš úspěšný debut Domácí péče. Na jakém bodě je jednání s festivalem teď?
K premiéře v Karlových Varech jsou potřeba dvě věci: aby se festival konal a aby nás tam vzali. Programové oddělení ten film ještě nevidělo, chceme jim ukázat až hotovou verzi.
  |
LN: Kolik práce na Havlovi ještě zbývá?
Pandemie u nás nastoupila v momentě, kdy už jsme měli naštěstí všechno natočeno a sestříháno, takže se nás současná situace nijak nedotkla. Všechna opatření přišla v době, kdy se film připravuje na mix zvuku – což je jeden zvukař zavřený sám ve studiu – a kdy se skládá hudba – což je jeden hudební skladatel zavřený zase v jiném studiu. Oba mi čas od času pošlou link s pokračující prací, já napíšu připomínky a normálně fungujeme dle plánu.
LN: Jak trávíte karanténu, kromě práce na zvuku a hudbě?
Pro mě se pracovně vůbec nic nezměnilo, vždy jsem pracoval z domova a teď je film v takovém stadiu, že už nevyžaduje žádné shlukování více než dvou lidí, čili já mám paradoxně víc času dělat svoji práci ještě líp.
LN: V souvislosti s Havlem zdůrazňujete, že jde o hraný film, ne dokument. Řídil jste se vypravěčským pravidlem „nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu“. Nebojíte se, že vám to pamětníci nebo historici budou vyčítat?
Můžu jen doufat, že pochopí, že hraný film má vlastní dramaturgická pravidla. Aby fungoval, musí v něm některé věci zkrátka být tak, jak to bývá v klasickém dramatu, což se ve skutečném životě ne vždycky děje. Život Václava Havla je hlavně v jeho disidentském období dramatickým příběhem. V některých aspektech se lze ve scénáři víc držet skutečných událostí i za cenu toho, že se drama trochu rozvolní. Ale v jiných případech je potřeba děj utáhnout do sevřenějšího dramatického tvaru. Ano, dá se říct, že třeba tyhle dvě události spolu vnějškově nesouvisely a staly se rok od sebe, ale my jsme je ve filmu dali do souvislostí, protože podle nás k sobě vnitřně patří. Jádrem toho filmu je vývoj hlavní postavy a tomu se musí historická přesnost přizpůsobit.
LN: Jaký vývoj chcete zachytit?
Zajímá mě, jak se stalo, že se Havel kvůli politice nechal zavřít na pět let do komunistického vězení. Jak se stalo, že se v té situaci ocitl, a jak ji dál zužitkoval, protože vnímal, že tím nasbíral určitou energii a kredit. Podle mě ho pak použil nejlíp, jak mohl. Zajímá mě tenhle proces vnitřního zrání.
LN: Ve filmu hraje důležitou roli i milostný trojúhelník, jehož je Václav Havel jedním z vrcholů. Zmínky o Havlových avantýrách, třeba v memoárech třetích osob, vyvolávají i po jeho smrti někdy divoké reakce. Tohle jste vnímal jako riziko?
Nevnímal, ale to je možná dané tím, že já na tyhle věci pohlížím liberálně. My, kdo jsme na tom filmu pracovali, jsme čtyřicátníci a děláme v kinematografii. A ukazujeme tu Havla, když byl čtyřicátník a dělal divadlo. Takže mu rozumíme. Neříkám, že je to správně, jen že pro to mám pochopení. Kdybych měl ohlídat, co všechno může někoho urazit, popudit nebo zarmoutit, nenatočil bych nikdy nic.
LN: Jak probíhaly konzultace scénáře s historiky a pamětníky?
Probíhaly především s pamětníky. Pohled historiků se dá načíst, materiálu je spousta. Konzultoval jsem hlavně s Annou Freimanovou, která pracuje v Knihovně Václava Havla a s manželem, divadelníkem Andrejem Krobem, měli chalupu vedle Havlova Hrádečku, takže ta 70. léta s ním znala z první ruky. Nejvíc mě zajímaly charaktery postav, protože jedna věc je, co se člověk o těch lidech dočte, a druhá, jak je vnímali ti, kdo s nimi zažili jejich opravdu lidské momenty. A právě tyhle momenty jsme do filmu nutně potřebovali: aby tam herci nerecitovali výroky slavných, ale aby se chovali jako lidé.
LN: Jak jste pro film vybíral lokace? Zrovna na Hrádečku se třeba netočilo.
Vzhledem k tomu, že jde o film, ve kterém herci hrají historické postavy v historických událostech, přistupovali jsme stejným klíčem i k lokacím. Prostě jsme našli chalupu, která hraje Hrádeček. Šlo o systémové kreativní rozhodnutí, že nebudeme používat skutečná místa, nýbrž prostory, které jim duchem a vizuálně odpovídají. „Náš“ Hrádeček je pěkná chalupa na severu Čech, shodou okolností deset kilometrů od toho skutečného, takže v podobné krajině. Havlův pražský byt jsme si vytvořili sami. Občas jsme se skutečné lokace dotkli, třeba balkonu Melantrichu na Václavském náměstí, ale do té scény jsme složili kousky, které se reálně odehrály na různých místech: nejen na tom balkoně, ale i na Letenské pláni nebo dokonce až po zvolení Havla prezidentem.
LN: U retra bývá náročné vytvářet dobové prostředí a atmosféru. Jak jste museli lokace „zestařovat“?
Naštěstí moc ne, protože to je vždycky drahé. Havel je film o disidentech, kteří se pohybují v zatemněných bytech, ve vězeních, která vypadají pořád stejně, nebo na Hrádečku, který je uprostřed přírody. Máme sice třeba scénu, kdy Anenské náměstí před Divadlem Na zábradlí obsadí sovětští vojáci, ale to důležité se naštěstí odehrává za zavřenými dveřmi.
LN: Jak jste film obsadil?
S Aňou Geislerovou jsme pro roli Olgy Havlové počítali už při psaní scénáře. Václava Havla jsme naopak obsadili až úplně naposled. Pořád jsme neměli herce pro hlavní roli, ale pak přišel na casting Viktor Dvořák. Věděli jsme z doslechu, že se Havlovi podobá, ale ta podoba nám vyrazila dech. Byl to on nejen vzhledem, ale taky chováním, kombinací charismatu, inteligence, ohleduplné slušnosti a smyslu pro humor.
LN: Jak se Havla podařilo zafinancovat?
Rozpočet byl 61 milionů korun, polovinu zafinancovali osvícení soukromí investoři, polovinu jsme získali od programu Kreativní Evropa Media, Státního fondu kinematografie a České televize. Nesmírně důležitá byla právě podpora Media na vývoj: napsat scénář trvá dva až tři roky a nedá se to dělat po večerech po natáčení reklam, je taky potřeba zaplatit celé týmy dramaturgů, specialistů a rešeršérů, musí se sestavit přesný rozpočet... Instituce jako Fond kinematografie absolutně nelze žádat o podporu s nedodělaným scénářem, projekt musí být dotažený do detailu. Dneska už opravdu nejde někam přijít jen s tím, že mám skvělý nápad a že to bude diváky zajímat. Media taky dala projektu určité razítko kvality, které otevíralo dveře dál, potvrzovalo jeho evropský rozměr a pomáhalo shánět další peníze.
LN: Jaké tedy máte zahraniční plány? Havel je osobnost známá po celém světě...
Díky tomu, že film byl plně zafinancovaný už před začátkem natáčení, nás teď finanční nouze netlačí k tomu, abychom k němu rychle prodávali práva. Až distributoři a agenti ten film uvidí, bude se jim doufám líbit mnohem víc, než kdyby měli k dispozici jen scénář, jak se to mnohdy dělá. Předběžný zájem byl už díky tomu, že po mém prvním filmu mě časopis Variety zařadil mezi „10 Directors To Watch“, tedy deset režisérů, které se vyplatí sledovat, a že Domácí péče reprezentovala Českou republiku na Oscarech. To ve spojení s novým atraktivním tématem vzbuzuje zájem zahraničních sales agentů – lidí a firem, kteří prodávají filmy do celého světa. Teď v nové situaci, kdy se všechno zastavilo, jsem změnil přístup a neukazuju jim pracovní verzi filmu, ale čekám na půlku května, až bude film komplet hotový, aby viděli přesně to, co uvidí i diváci.
LN: To zní, skoro jako by vám ta současná kinopauza pomohla.
Ano, tenhle zastavený čas využíváme k dodělání filmu. A já doufám, že rozvolnění v distribuci filmů přijde včas, ruku v ruce s obnovením všech festivalů a světové distribuce. Doufám taky v to, že se s premiérou Havla i se zahraničními prodeji trefíme do nové vlny zájmu o silné filmy v kinech. Havlův příběh má potenciál oslovit diváky po celém světě jak díky známému jménu, tak díky svému univerzálnímu poselství. Teprve spojením známého jména s atraktivním, archetypálním příběhem vzniká film, který může rezonovat napříč kulturami skutečně globálně.
