Upír, na něhož se ve středu přišla podívat slušně zaplněná T-Mobile Arena v Praze, totiž notně přesluhuje. A tomu, kdo přišel na „obscénní“ podívanou, musel stačit jeho vystrčený zadek.
Postava Marilyna Mansona je od počátku 90. let dílem osmatřicetiletého novináře, malíře a zpěváka Briana Warnera. Na pódiu se vynořila z rudé mlhy něco před desátou mezi dvěma obřími lustry se svícemi, nejspíš z tajemného hradu v Transylvánii – Manson totiž zvolil na úvod skladbu If I Was Your Vampire (Kdybych byl tvůj upír) z nového alba Eat Me, Drink Me.
Návštěva z muzea figurín
Při hororové podívané, která si stejně tak půjčuje z heavymetalu jako z kabaretu a komiksu, třímal Drákula obrovskou dýku či snad nůž košerák. Písnička, v níž zpívá o zkrvavených prostěradlech a vraždě z lásky, byla také seznámením s obstojnou Mansonovou kapelou, v níž obzvlášť vynikal znamenitý kytarista s pečlivě natuženým punkovým sestřihem, jaké jsou k vidění snad už jen v muzeu voskových figurín. Pocit, že Marilyn Manson jako Warnerův šokující vynález poněkud přežil svou dobu a je tak trochu muzeálním kouskem a vzpomínkou na 90. léta minulého století, se ostatně vracel po celou dobu koncertu.
Ve svých nejlepších momentech Manson zpívá jako David Bowie bojující s nachlazením, nijak zvlášť originální hudba je z větší části odvarem Reznorových Nine Inch Nails, což je patrné i u písní z nové desky.
Nejpůsobivějším momentem koncertu tak byla dokonalá Mansonova synchronizace s videoprojekcí, během níž se na videoploše objevily jeho rudě namalované rty, deklamující slova k písničce. Skvělá ukázka Warnerovy protestantské pracovní morálky, dalo by se říct. Jenomže to je tak všechno.
Coververze dvou slavných písní ukázaly slabiny celé „hororové show“. Jednou z nich byla skladba Sweet Dreams od dvojice Eurythmics. Zařadit ji do repertoáru je od Mansona chytrý tah, už jen pro potěšení sledovat, kam se v jeho interpretaci posune vyznění textu o sladkých snech, které chtějí člověka zneužít, a jiných, které jím chtějí být zneužity.
Jenomže zatímco originál je vzrušující právě kontrastem mnohoznačného textu, chytlavé melodie a diskotékového tepu, Manson se písně zmocňuje s teatrální urputností. A když při skladbě Tainted Love, proslavené například dvojicí Soft Cell, Manson vystrčí na zírající halu svůj zadek, člověka napadne: Koho tohle ještě může zajímat?
Jak chce být vnímán, naznačil Marilyn Manson v jednu chvíli nápisem „obscénní“ na promítací ploše. Na někoho to slovo snad stále ještě zabírá jako dráždidlo, což je samozřejmě Mansonův záměr, ale při pohledu na jeviště to působí stejně pitomě, jako kdyby si Frank Sinatra za sebou nechal rozsvítit neonový nápis „elegantní“. Jestli to vše má být pikantní sousto, pak je tedy již notně ožvýkané. Doba se prostě mění a Marilyn Manson pomalu uléhá do hrobu, který mu Brian Warner, jeho doktor Frankenstein, přepjatou stylizací sám vykopal.
Postava Marilyna Mansona je od počátku 90. let dílem osmatřicetiletého novináře, malíře a zpěváka Briana Warnera. Na pódiu se vynořila z rudé mlhy něco před desátou mezi dvěma obřími lustry se svícemi, nejspíš z tajemného hradu v Transylvánii – Manson totiž zvolil na úvod skladbu If I Was Your Vampire (Kdybych byl tvůj upír) z nového alba Eat Me, Drink Me.
Návštěva z muzea figurín
Při hororové podívané, která si stejně tak půjčuje z heavymetalu jako z kabaretu a komiksu, třímal Drákula obrovskou dýku či snad nůž košerák. Písnička, v níž zpívá o zkrvavených prostěradlech a vraždě z lásky, byla také seznámením s obstojnou Mansonovou kapelou, v níž obzvlášť vynikal znamenitý kytarista s pečlivě natuženým punkovým sestřihem, jaké jsou k vidění snad už jen v muzeu voskových figurín. Pocit, že Marilyn Manson jako Warnerův šokující vynález poněkud přežil svou dobu a je tak trochu muzeálním kouskem a vzpomínkou na 90. léta minulého století, se ostatně vracel po celou dobu koncertu.
Ve svých nejlepších momentech Manson zpívá jako David Bowie bojující s nachlazením, nijak zvlášť originální hudba je z větší části odvarem Reznorových Nine Inch Nails, což je patrné i u písní z nové desky.
Nejpůsobivějším momentem koncertu tak byla dokonalá Mansonova synchronizace s videoprojekcí, během níž se na videoploše objevily jeho rudě namalované rty, deklamující slova k písničce. Skvělá ukázka Warnerovy protestantské pracovní morálky, dalo by se říct. Jenomže to je tak všechno.
Coververze dvou slavných písní ukázaly slabiny celé „hororové show“. Jednou z nich byla skladba Sweet Dreams od dvojice Eurythmics. Zařadit ji do repertoáru je od Mansona chytrý tah, už jen pro potěšení sledovat, kam se v jeho interpretaci posune vyznění textu o sladkých snech, které chtějí člověka zneužít, a jiných, které jím chtějí být zneužity.
Jenomže zatímco originál je vzrušující právě kontrastem mnohoznačného textu, chytlavé melodie a diskotékového tepu, Manson se písně zmocňuje s teatrální urputností. A když při skladbě Tainted Love, proslavené například dvojicí Soft Cell, Manson vystrčí na zírající halu svůj zadek, člověka napadne: Koho tohle ještě může zajímat?
Jak chce být vnímán, naznačil Marilyn Manson v jednu chvíli nápisem „obscénní“ na promítací ploše. Na někoho to slovo snad stále ještě zabírá jako dráždidlo, což je samozřejmě Mansonův záměr, ale při pohledu na jeviště to působí stejně pitomě, jako kdyby si Frank Sinatra za sebou nechal rozsvítit neonový nápis „elegantní“. Jestli to vše má být pikantní sousto, pak je tedy již notně ožvýkané. Doba se prostě mění a Marilyn Manson pomalu uléhá do hrobu, který mu Brian Warner, jeho doktor Frankenstein, přepjatou stylizací sám vykopal.
