Vaši bývalí kolegové z kapely nedávno vydali vzpomínkové DVD, Vám teď vychází sbírka textů. Kdo s tím nápadem přišel, vydat je knižně?
Celé si to vymyslela moje přítelkyně Magda, která se pak taky domluvila s Lubošem Houdkem, majitelem nakladatelství Galén. To se sice specializuje na lékařskou literaturu, Luboš ale pro radost vydává v řadě Olivovník knížky Jiřího Dědečka, Honzy Buriana, Vlasty Třešňáka, Zuzany Michnové…a dalších. Ani se nenechal moc přesvědčovat: "Tak to vydáme", řekl a bylo to. Já jsem jen ze začátku pochyboval, jestli je to dobrý nápad. Texty jsou úplně jiná disciplína než třeba poezie. Je to součást něčeho. Někdy 40, někdy 60 procent, ale prostě je to součást písničky a ten zbytek chybí. Je to vymyšlené tak, aby to komunikovalo s tou muzikou. Což znamená, že to v tištěné podobě vůbec nemusí fungovat. Ale na druhé straně je pravda, že písňové texty se dnes zcela běžně vydávají.
A všechny ty texty hráli vždy jen Nahoru po schodišti dolů band? Pro jiné interprety jste nikdy nic nenapsal?
Ne. Vždycky, když jsem byl s textem alespoň trochu spokojen, zmocnila se ho kapela; textů byl trvalý nedostatek.
Zhudebňovali jste ovšem i klasické básníky – Krchovského, Dědečka…
Já jsem vždycky hledal ještě i nějaké talentovanější autory než jsem já, kteří mluví o tomtéž, ale jinými slovy. Měl jsem pocit, že to desku může jen obohatit, a tak jsem pořád hledal v básnických sbírkách, co by bylo kapele blízké.
Jaký byl ten okruh, ze kterého se vybíralo? Bylo třeba něco, co ostatní odmítli?
Hodně těžké bylo prosadit Baudellairův Splín. Pro ostatní to bylo moc jiné, já jsem ale přesvědčený, že to tam patří - většina těch textů jako kdyby vznikla pro nás, skvěle k tomu pasují. Myslím třeba Dědečkovy Růžovej život nebo Beze vší poezie.
A píšete i po odchodu z kapely? Nebo se tím ta kapitola uzavřela?
Napsal jsem dva texty, jsou v knize poslední - Víš holka a Dva kocouři. Vznikly až po. Asi ze setrvačnosti...
Takže žádné "psaní do šuplíku"?
Nenene. Ani v pubertě jsem nepsal holkám básničky. Já jsem opravdu začal psát jen a čistě z nouze. Kapela neměla co zpívat.
Knížka je moc pěkná, ale pokud se pamatuji, mluvilo se o tom, že u ní bude jako příloha DVD s klipy. Ta myšlenka padla?
Zjistili jsme, že by to bylo velmi drahé, takže s DVD to bude jen limitovaná edice. Kromě klipů na něm bude i koncert ze 17. listopadu 2004 z akce S komunisty se nemluví, který nechal natočit Ondra Volek z Vagónu.
Vloni na podzim proběhl výroční koncert ke čtvrtstoletí vzniku kapely. A krom té současné, která si říká Schodiště, tam vystoupil i původní Nahoru po schodišti dolů band. Seděl jste do té doby vůbec někdy za bicími, od toho roku 2005, kdy jste post bubeníka opustil?
Po rozchodu NPSDB jsem bubny odvezl ke kamarádce do garáže a přestalo mě to zajímat. Potřeboval jsem si od toho odpočinout; od těch všech ponorkových nemocí, nočních pump… Byl jsem šťastný, že můžu být od června do září v Kytlici na chalupě a pracovat tam. Ale naskočit zpět nebyl vůbec problém – my jsme ty písničky hráli za ta léta tolikrát, že se to nedalo zapomenout.
A když už k tomuto loňskému jednorázovému comebacku došlo – neobjevila se nostalgie? Nezačalo se stýskat po tom všem?
Trošku ano. Navíc se ukázalo, že ta naše prostřední třetina koncertu ve staré sestavě měla přeci jen odlišnou odezvu, než současné Schodiště. Takže jsem comeback NPSDB začal zvažovat a zjistil jsem, že by to řadu promotérů a pořadatelů velmi zajímalo. A nabídky byly opravdu velkorysé. Ovšem s jednou podmínkou – že tam budu já a Doktor (Martin Krajíček, spoluzakladatel, zpěvák a kytarista Nahoru po schodišti dolů bandu a Schodiště – pozn. aut.). Takže jsem to navrhl – zdálo se mi slušné oslovit nejdřív bývalé spoluhráče – a vůbec jsem netušil, že to způsobí takovou paniku. A že je asi ve vzduchu cosi nezdravého. Zdá se, že jejich úhel pohledu je úplně jiný- obrovskou roli hraje časový odstup, který úplně člověku změní optiku. Takže v současné době jsou ve vzduchu tři varianty: buď z toho nebude nic a já si budu příští rok zase užívat léto na chalupě, nebo se podaří obnovit Nahoru po schodišti dolů band, což by ale znamenalo velmi, velmi mnoho práce, aby se kapela vrátila tam kde byla, když se rozcházela, anebo vymyslet něco úplně nového…
Možná je celý háček v tom, že vy tu mluvíte o rozchodu, zatímco Schodiště vystupuje jako stále ta samá, jen trochu upravená skupina…
Když jsme se rozcházeli, tak tam padaly takové věty jako "Chceme udělat velkou tlustou čáru…" "Chceme udělat něco jiného", byla tam omluva, že ještě rok budou hrát ty staré písničky – které hrají dodnes – prostě že Nahoru po schodišti dolů band končí a bude nová skupina. A dnes najednou zjišťuji, že jsou "pokračovatelé". Tak co si o tom mám myslet? A to dokonce tehdy odmítli natáčení koncertu NPSDB pro ČT za půl milionu, protože už budou " jiná kapela". Takže "pokračovatelé"… asi to nějak přehodnotili. Mám pocit, že jejich problémem je absence nějaké vize. Já jsem pro ně byl možná tyran a potížista. Jenomže tahle kapela měla tvůrčí svobodu - tam mohl kdykoliv kdokoliv přijít s nápadem a vše bylo bráno v potaz. Logicky tedy musel existovat někdo, kdo tomu dával výsledný tvar a říkal takhle jo a takhle ne. Sedminázor může fungovat leda tak při jazzovém jamování…A ještě jedna věc: Síla Doktora je podle mě v jeho schopnosti šášovat. Dokáže geniálně ulomit hrot případnému patosu. Je to skvělej klaun …a oni z něj dělají rockera...
Teď ovšem už nějaký čas děláte i dramaturga klubu Carpe Diem, což je menší prostor, spíš pro akustické projekty. Je něco, co vás tady zaujalo?
Můj asi největší objev je v tomto směru Ondra Ládek alias Xindl X. Ten u nás začínal a dneska už se o něm celkem ví. To je pro mě velká radost, jak si zas někdo po letech umí hrát s češtinou. Třeba Xaviera Baumaxu mám taky rád, ale nejbližší je mi ten Ondřej. A taky Jananas – to je skvělá parta v čele s Janou Infeldovou. Hrozně bych rád, aby se to víc rozjelo a chodili na ně lidi, protože mezi holkama je jen málo takhle úžasných textařek. A navíc se skvělým humorem. Je to fajn pocit hledat lidi, kteří tě baví.
Probrali jsme knížku, kapelu, klub… O vás se ostatně říká, že jste ten typ renesančního člověka…
Tak tady to musím přerušit; často se u rozhovorů píše do perexu, že ten či onen je renesanční člověk, protože dělá všechno možné. Ale zrovna tak by se dalo říct, že nedělá nikdy nic pořádně…
…nicméně se lze všude dopátrat toho, že se považujete v prvé řádě za výtvarníka. Uživí to?
Snažím se. Ale je blbá doba. (smích). V minulosti jsem pořád kreslil, ale zároveň to vždycky bylo na druhém místě. Tak jsem to v posledních letech posunul na to první. Nestěžuju si a je to absolutní svoboda.
Zaregistroval jsem, že jste společně vystavovali s Vlastou Třešňákem, který je v tom svém záběru činností na tom podobně. Jak jste se vůbec potkali?
Máme na Moravě společnou kamarádku, která nám vymýšlí výstavy – ta nás dala dohromady. Já si nejdřív připadal ve vztahu k němu jako malý klouček, protože mě vychoval jeho Zeměměřič (Třešňákovo debutové album z roku 1979 – pozn. aut.). Dneska vystavujeme společně a zatímco já se těch svých obrazů snažím zbavit a jsem šťastnej, když si je někdo koupí, jemu se prodávat moc nechce – asi má syndrom opravdového malíře – nerad se se svými plátny loučí, a tak na ně nasazuje vysoké ceny. Jednou si na jeho obraz snad taky našetřím…
A poslouchal Vlasta Třešňák někdy Nahoru po schodišti dolů band?
Teď to bude vypadat, že se vytahuju, ale prý si to pouští v autě. A občas si něco zabrouká. Jasně, že je to pro mě hrozná pocta, když se mu to líbí.
Nejznámější jste ovšem jako herec. Ovšem dlouhá léta se necháváte slyšet, že to je uzavřená kapitola…
No jasně, už pětadvacet let…
…nicméně se stejně vždycky někde alespoň v nějaké menší roli objevíte. Teď třeba se v televizi reprízuje seriál Letiště, to byla myslím jedna z posledních akcí před kamerou…
To točil můj kamarád, režisér Radim Špaček a byla tam taková atmosféra, která i pro tak plachého, jako jsem já, byla stravitelná, protože to občas připomínalo spíš večírek, než natáčení. Sice jsem se dávno rozhodl, že s herectvím končím, pak jsem to ale několikrát porušil. Vždycky to ale bylo z jiného důvodu, než že by mě až tak zajímala ta profese. Když jsme třeba s Radimem jeli do Sarajeva natáčet film Mladí muži poznávají svět, bylo to proto, že jsem prostě chtěl o té válce něco vědět. Zajímalo mě to. A bylo druhotné, že u toho byla kamera.
Takže už žádný praktikant Hlaváček?
Ne. Já jsem opravdu zjistil, že nepotřebuju být jakkoliv zviditelňován. A naopak se ubírám opačným směrem. Pro spoustu lidí je to až nepochopitelné. Po čase jsem zjistil, že mi kamera a to všechno kolem způsobuje rozpaky. Je to krásná práce, když se dělá naplno a dobře. Já jsem ale v sobě nikdy neměl potřebu se v téhle profesi vzdělávat a zdokonalovat. A se svojí povahou mi "zviditelňování" nedělá vůbec dobře…
Nedávno mě třeba oslovila jedna mladá režisérka s tím, že o mně natočí 13. komnatu a divila se, že o to nestojím…Proč bych to ale dělal? Asi by to nebyl průšvih, připravoval by to Honza Dědek, ale proč? Vypovídávat se z tátovy smrti? Proboha… Oni jsou všichni zblblí bulvárem a těmi zoufalci, co se do něj úmyslně cpou, a mají pocit, že už každý má dnes touhu se zviditelňovat. Nemá. Ta režisérka mi také říkala, že ji spousta lidí na to kývla z toho důvodu, že si přece nemohli nechat ujít šanci být v primetimu, jak se tomu dnes říká, v pátek večer v televizi. Tomu nerozumím. Rád pomůžu něčemu, co mě baví – teď třeba té mojí nové knížce, kapele nebo obrazům – jasně. Ale místo před kamerou moc rád přenechám povolanějším – radši budu dál chodit do kina jen jako více či méně nadšený divák…
