LN: Kdy jste si začal pohrávat s myšlenkou, že vydáte sólové album?
Je to už hodně dlouho. Datuje se to minimálně do chvíle, kdy jsme uzavřeli kapitolu jménem Žáha. Nebo ještě dříve, protože už za Žáhy se mi hromadily písně, které se nehodily do profilu kapely. Sólový projekt mi poskytuje tolik svobody, kolik mi žádná kapela nemůže nabídnout. Můj posluchačský záběr sahá od jazzu přes semaforské písně 60. let až po Jamese Browna. Chtěl jsem si tedy udělat něco pro sebe, ale trvalo to osm až deset let, než jsem k tomu dozrál. A taky jsem měl našetřeno, což je podstatná okolnost. Mohl jsem to tedy do alba „vrazit“.
LN: Slyšel jsem, že jedním z důležitých impulzů pro natočení desky také bylo, když v listopadu 2015 zemřel váš spoluhráč ze skupin Tucet a Žáha, výrobce kytar, hudebník a autor Peter Jurkovič.
Ano, je to tak. Impulzů bylo více, ale Petrův odchod byl podstatný. S Petrem jsem spolupracoval třicet let a po celou tu dobu jsme spolu něco plánovali. Když takový člověk zmizí, uvědomíte si, že plánování je fajn, ale dokud něco neuděláte, jsou to jen kecy.
LN: V novém projektu jste se hudebně opřel o Jakuba Doležala, saxofonistu a skladatele se zkušenostmi nejen z jazzu.
Jsem amatér nebo poučený laik, který svou schopnost psát v notách a hovořit jazykem srozumitelným pro profesionální hudebníky ztratil na základní škole. Na album jsem pozval přes pětadvacet muzikantů, a aby se takový projekt dal vůbec uskutečnit, potřeboval jsem tlumočníka s podobným hudebním vkusem. A tím byl Jakub jako hudební pedagog a multiinstrumentalista. Dokázal porozumět mé představě a tlumočit ji ostatním bez zdlouhavého zkoušení.
Ale podobně důležitým člověkem je na albu také cimbalista Petr Gablas. Dlouho jsem zvažoval, jak zapojit do funkové nebo rockové hudby cimbál. Považuji jej totiž za ideální nástroj a divil jsem se, že se v těchto žánrech dávno nepoužívá. A tak jsem pátral po cimbalistovi, který by vybočoval z folklorního nebo klasického kánonu, až jsem na internetu narazil právě na Petra Gablase. Jestli je zvuk té desky v něčem výjimečný, pak je to právě v zapojení cimbálu jiným způsobem, než by posluchač předpokládal.
LN: Jak sám říkáte, máte široký žánrový záběr. Byla tedy stylová pestrost cílem při vzniku alba?
Ano. Mohl bych udělat několik desek, které by držely víc pohromadě. Místo toho jsem se ale rozhodl, že si poskládám fiktivní rozhlasovou stanici, kterou by mě bavilo poslouchat. Ambice je nemalá: písničky, které obstojí v čase i různých aranžmá a nenudí při třetím poslechu. Tedy nikoli módní výstřelky, nýbrž solidní práce klasického střihu. Spojnice mezi písněmi je spíše v interpretaci než ve stylu nebo instrumentaci.
LN: Na albu zní spousta nástrojů a jejich kombinací. Podle čeho si píseň řekne, co v ní má znít?
Je to postupný proces. Na počátku je jednoduchý motiv, který mi nějak zní v hlavě. Výsledné aranžmá písničky však vzniká někdy i roky. Relativně málo se toho ale rodí až po natočení v rámci postprodukce. Tam se už pracuje jen s drobnými korekcemi. Mimochodem právě v té postprodukční fázi bych chtěl podtrhnout přínos Tondy Smrčky mladšího, v jehož malém studiu jsme hodiny seděli a editovali, efektovali. Tonda se jinak věnuje mně vzdálenému žánru metalové muziky, ale jako profesionál mi vše, co jsem potřeboval, našel, a výsledný zvuk alba je tedy do značné míry plodem této spolupráce.
LN: Ve které fázi vznikají k vašim písním texty?
Kromě základního sloganu vznikají texty až na druhém místě po hudbě a je to pro mě ta největší dřina. Jsem člověkem písma, celý život mě to živí, a je tedy možná paradoxní, že zatímco hudba vzniká spontánně, s textem se mořím. Ale tady jsem si řekl, že se budu raději usilovně mořit, protože jsem pod tím podepsán sám. Když to bude blábol, nebudu se moci na nic vymluvit. Za pomoci jazykového poradce, rodilého mluvčího, jsem nakonec dospěl k textům, které podle mě něco sdělují.
LN: Měl jste od začátku jasné, že texty budou anglicky?
Každý jazyk si svou stavbou, melodikou, rytmem vynucuje nějaké podání. Slovanským jazykem zpívaný rokenrol je divný, nehledě na to, že je s tím moc dřiny, která nemusí odpovídat výsledku. Jdu tedy tou jednodušší cestou. Navíc mou ambicí je, aby deska případného posluchače v zahraničí nevyvedla z míry. Ostatně diví se někdo, proč ABBA nebo Roxette nezpívali libou švédštinou?
LN: Nehrozí pak ale, že se český posluchač soustředí na hudbu a textu si ani nevšimne?
To samozřejmě hrozí a jsem s tím srozuměn. Většina z nás poslouchá světovou muziku především skrze hudbu a až později se dostane k textům. To je normální postup. Tím nechci říct, že nikdy nepíšu texty v češtině. Milerád to opět udělám, ale hudba pak bude znít jinak.
