Platí to i pro tyto dny, kdy vydala jedenadvacáté řadové album Negative Capability. Řekneme-li, že patří k absolutním tvůrčím vrcholům jedenasedmdesátileté zpěvačky, není to jen ledajaké plácnutí do vody. Je totiž s čím srovnávat a laťka je nasazena dost vysoko.
V 60. letech byla Faithfullová spíš profesionální milenkou Micka Jaggera a v následující dekádě se potýkala hlavně s drogovou a alkoholovou závislostí. Na konci 70. let vydala první album, které „přežilo“: Broken English.
Další vynikající diskografickou položku nacházíme s vročením 1987 pod názvem Strange Weather a až od 90. let začíná být tak či onak zajímavé vlastně každé zpěvaččino nové album. Zejména okruhem spolupracovníků, mezi nimiž se objevovala významná jména alternativní a rockové scény, ať to byli namátkou Roger Waters z Pink Floyd, Billy Corgan ze Smashing Pumpkins, rockerka PJ Harveyová anebo Nick Cave.
Z podobného okruhu se rekrutoval i, tentokrát početně překvapivě skromný, tým připravující album Negative Capability. Hlavní producenti byli dva výrazní muzikanti: Rob Ellis, jinak známý ze spolupráce s PJ Harveyovou, a Warren Ellis, už řadu let pravá muzikantská ruka Nicka Cavea.
Při vědomí podílu těchto v podstatě „temných“ hudebníků a s připočtením faktu, že jako téma si Marianne Faithfullová vybrala stárnutí, samotu a odchody přátel, asi nepřekvapí, že se rozhodně nejedná o žádné veselé poslouchání. Životem doslova otřískaný hlas je hlavním majetkem i zbožím zpěvačky, to by ještě nebylo zárukou jakékoli kvality. Ale schopnost vtělit do něj tak silný prožitek, že její aktuální nahrávky můžeme směle řadit po bok nejlepších rockových či folkových šansoniérů, to už za vyzdvižení stojí.
Faithfullové hlas se skvěle doplňuje se střídmými, ale silnými aranžmá. Housle či viola Warrena Ellise jsou podobně nakřáplé, naproti tomu akustické kytary a klavír udržují až folkovou čistotu, díky níž krásně vykvétají neokázalé melodie i obsah písní.
Třetí verze hitu
Po prvním poslechu asi nejvíc zaujme nejznámější písnička As Tears Go By, kterou napsali a roku 1965 nahráli Rolling Stones, ale už rok předtím z ní udělala žebříčkový hit právě Faithfullová – poněkud absurdně, uvědomímeli si, že se jedná o píseň o stárnutí a interpretce tehdy bylo pouhých osmnáct let. Revidovala ji, velmi zdařile, na zmíněném albu Strange Weather, nyní se tedy jedná o třetí, a vzhledem k věku a prožití zdaleka nejsilnější verzi.
Zvláštní existenciální rozměr má ve zpěvaččině aktuálním podání i další převzatý hit, Dylanova It’s All Over Now, Baby Blue, a nová úprava Witches’ Song z Broken English.
Naprostou většinu alba ale tvoří novinky, jichž je vesměs Faithfullová spoluautorkou. Společné dílo s Nickem Cavem The Gypsy Faerie Queen je sice krásně nosná balada, ale stejně kupodivu nemá takovou sílu jako například přímočará meditace o osamění No Moon In Paris (v Paříži Faithfullová už léta žije a album se zde nahrávalo), kterou napsala – stejně jako několik dalších – s písničkářem Edem Harcourtem. Anebo mrazivá připomínka masakru v klubu Bataclan They Come at Night, složená s Markem Laneganem.
