8. září 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Marie McDonová a jiné básně. Jaroslav Kovanda tvoří umanutě po svém

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Básník Jaroslav Kovanda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Básník Jaroslav Kovanda. | foto: YOUTUBE

PRAHA Zlín je město na spisovatele docela úrodné. Odtud je laureát Státní ceny za literaturu z roku 2010 Antonín Bajaja. Odtud jsou básníci Pavel Petr, Karel Machálek – nebo Jaroslav Kovanda. Všichni mají společné jedno: metropole jihovýchodní Moravy se jim literárně zadřela pod kůži, hluboko do masa. Je jim pobídkou, inspirací, někdy i noční můrou, prokletím.

Viz Bajajův monumentální román Na krásné modré Dřevnici, fakt, že básník a výtvarník Karel Machálek si na svou dávnou cestu do exilu vzal jméno města jako nové příjmení – anebo skutečnost, že Jaroslav Kovanda se Zlínem a Zlínskem zaobírá letos hned ve třech knížkách. Ta první (Marie McDonová a jiné básně) je poezie, ta druhá (Třešňové týdny) próza, ta třetí (Obrazy a sochy) katalog autorových výtvarných prací. Všechny tituly si vydal Kovanda sám. Název pro své nakladatelství pak nemohl zvolit případnější: JáSám.

Kovanda vstoupil do české literatury oficiálně dost pozdě: prvotinu si nadělil až v roce 1999, ke svým osmapadesátinám. Sbírka Za oknem Erben ale měla tu výhodu, že představila básníka zralého, autora jasného tvůrčího záměru. Kovanda je i ve své novince, koncipované jako probírka texty z posledních tří dekád, obsahově dokumentarista: v prvé řadě své široké rodiny, v druhé pak zlínského kraje, Kovandova řeč, potažmo jeho básnické vidění, jde ale funkcionalistickému, účelnému, městu obuvi proti srsti. Básník mluví po svém: jeho slovník nabírá s chutí nářeční i archaické vrstvy stejně jako vlastní nápadité novotvary, jeho tvůrčí metodou je eruptivní koláž. Výsledkem je poezie s nádechy surreálna, zaumu, experimentu, postmoderny – poetická melanž, kterou je třeba číst dvakrát třikrát, aby konzument chytil její pravý dech.

Podobně Kovandova próza, mix dokumentu a fikce, beletrizované svědectví vystavěné na archivním podloží. Časem Třešňových týdnů jsou roky druhé světové války, přičemž hybatelem příběhu je postava kolaboranta, frajírka, kterému Kovandovi rodiče viděli ve Zlíně oknem málem do talíře. Byl to kolaborant jaksepatří: vychytralý, cynický, podlý, a vrchovatě zamindrákovaný – v dnešním českém světě by se dozajista uchytil. Kovanda sleduje jeho stopu; popisuje reálné škody, které kolaborant napáchal, popisuje zlo a tragédie, které způsobil. Kovanda ovšem nesoudí, natož aby odsuzoval, nechává mluvit fakta; autorsky jde cestou, kterou ve svých knížkách drobné prózy i v objemných historických bedekrech razí poslední roky Jiří Padevět. A není to Kovandova první práce v próze – že umí nejen básnit, ale i prozaizovat, dokázal už románem Gumový betlém (2010), osobním pandánem k Bajajově Dřevnici, za který by si zasloužil jistě stejnou cenu jako jeho šťastnější kolega.

A Kovanda výtvarník? Pracuje jako sochař se dřevem i kamenem, jako malíř s akrylem, jako kreslíř s tužkou. Nasává a mixuje podněty podobně jako ve své psané poezii: jednak z folkloru, lidového umění, místy až naivistické ražby, jednak z avantgardních stylů, počínaje metafyzickou malbou přes Légerův „tubismus“ a výboje expresionismu až po pozdního Maleviče. Je to mix živelný, dynamický, provokativní. Běžné venkovské obrazy jako smrt, tancovačka, pití vína nebo zabijačka tu chytají zneklidňující energii – napůl vážnou, napůl komickou. Někdy ta lidovost zavadí o kýč, jindy se Kovandovi podaří profánní přetavit v magické, z reality vytáhnout její odvrácenou, častokrát úzkostnou stránku. Ostatně to platí pro veškerou jeho uměleckou aktivitu: vysoké míchat s nízkým, tragédii ředit komedií. A po svém, umanutě po svém. Kovandův letošní „troják“ stojí za to číst, respektive prohlížet. Jeho „jásot“ se totiž místy velmi snadno přelije na druhého.

Jaroslav Kovanda: Marie McDonová a jiné básně, Třešňové týdny, Obrazy a sochy

Zlín, JáSám, 2018

Radim Kopáč, liteární a výtvarný kritik
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz