Úterý 11. srpna 2020svátek má Zuzana 28 °C přeháňky až bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Mé filmy nejsou slogany, říká palestinský režisér Elia Suleiman

Snímek To musí být nebe (2020). Režie: Elia Suleiman. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Snímek To musí být nebe (2020). Režie: Elia Suleiman. | foto: FILM EUROPE

PAŘÍŽ Co znamená být v dnešní době Palestincem? To je otázka, která se objevuje ve filmech Elii Suleimana od jeho celovečerní prvotiny Kronika zmizení. Dalším poznávacím znakem snímků letos šedesátiletého rodáka z Nazaretu je absurdní humor a nemluvný protagonista, kterého hraje sám režisér. V novince To musí být nebe Elia hledá ideální místo k žití v Nazaretu, Paříži a New Yorku. Film představený v soutěži festivalu v Cannes nyní hrají česká kina.

LN: Odráží novinka hodně z vašich zkušeností a frustrací?
Nevím, jestli frustrací, ale určitě je v něm spousta mých osobních zážitků. Využil jsem i dávné momenty. Například to setkání s francouzským producentem, pro něhož můj film není dost palestinský. To se mi stalo ještě předtím, než jsem natočil svůj debut. Další anekdota se váže ke Clintu Eastwoodovi. Jednou jsem mu byl představen slovy „Elia Suleiman je Palestinec, ALE točí vtipné filmy.“ Eastwood odvětil: „Shit happens“. Narativní linku hraného snímku nemůžete vytvořit jen z výjevů. Často řeším, že mám obrazy a zvuk, ale nemám příběh. A musím přemýšlet, proč se postava přemisťuje z jednoho místa na druhé apod.

Snímek To musí být nebe (2020). Režie: Elia Suleiman.
Snímek To musí být nebe (2020). Režie: Elia Suleiman.


LN: V novém filmu váš hrdina cestuje až do New Yorku. Proč?
Sám jsem tam čtrnáct let žil. Nechci, abych se jako někteří skvělí režiséři stal turistou. Když natáčíte tam, kde žijete, vaše obrazy a zvuky jsou bohaté. Když odjedete do jiné země, sklouznete často ke klišé. Já jsem ale žil v Paříži a New Yorku, ta místa cítím, i když jsem New York opustil už před dlouhou obou, pořád tam jezdím. Věřil jsem proto, že se mi tam film nerozpadne. Každá země má své charakteristiky, odlišný humor, manýrismus, svou atmosféru, chuť, vzhled. Kdybych tento film natočil na místě, které neznám, jako třeba svou povídku do snímku 7 dní v Havaně, musel bych to nějak zdůraznit v příběhu. Nemůžete předstírat, že jste světoobčan, pokud jste na mnoha místech nebyl.

LN: V newyorské části filmu chodí Američané se zbraní na zádech. To je komentář k současné vládě USA?
Nejen k ní, Trump v USA zbraně nezavedl. I předchozí prezidenti podporovali zbrojařský průmysl. Všichni vidí Trumpa jako nové zlo, ale podle mě jen v sobě nosí dědictví předchozích zel.

LN: A má scéna, v níž žena trpělivě nosí jogurt, zpodobňovat opatrnost, s jakou tvoříte své filmy?
Ani ne. V mém filmu nenajdete tolik metafor. Tu ženu jsem znal, byla to beduínka, která žila asi 15 kilometrů od Nazaretu a chodila do města prodávat jogurt, přesně tak, jak ukazuju ve filmu. Začali jsme jí pomáhat, stala se rodinnou kamarádkou. Trávil jsem pak hodně času s jejím synem pastýřem a dokonce první obrazy, které jsem kdy natočil, na VHS kameru, byly s ním a s jeho přežvykující kozou. Úplně mě uhranula, ten záběr má asi deset minut. Pořád si ho pamatuju. Kdybych někdy točil film o svých vzpomínkách, koza by tam určitě byla.

LN: Vaše filmy jsou i tak dost osobní, sám v nich také hrajete hlavní roli. Váš nemluvný protagonista je často přirovnáván k Tatimu či Chaplinovi, tentokrát však promluví. Řekne: Nazaret a Jsem Palestinec. Proč ta změna?
Snažil jsem se vyhodit i tato slova, ale nemohl jsem. V kontextu mých předchozích filmů mi to připadalo dobré, že teď konečně promluvím, ale vlastně jako bych nic neřekl. Je to takové popichování. Já nemám rád ve svých filmech moc dialogu. Zazní tam víc monologů. A obecně preferuju méně slov. Nerad je používám jako zdroj informací, potlačuje to význam obrazu. Když začnu psát scénář, sem a tam do něj kvůli únavě nebo nedostatku inspirace vložím pár dialogů. Když začnu psát druhou verzi, divím se, k čemu tam ty věty vlastně jsou. V poslední verzi už zbude jen pár slov, která pak vyhodím během natáčení. Jakmile najdu ten správný filmový jazyk, už nepotřebuju slova.

LN: To musí být nebe je především absurdní komedie, téma palestinské identity se v něm ovšem také objevuje. A vymezujete se tam proti tomu, aby vás lidi jakkoliv spojovali s Izraelem.
Izrael nechce uznat naší národní identitu, popírá nás, nechová se k nám jako k lidem s minulostí. Jako kdyby historie začala až v roce 1948. Ale Palestina byla už dřív, Izrael přišel jako vojenská síla. Proč bychom tedy chtěli být jakkoliv identifikováni s okupačním státem? Můj otec byl mučen lidmi, kteří přišli okupovat Nazaret. To ale do filmu asi nikdy nedám. V tomto snímku jen doufám, že opakování slova Palestina v divácích může vzbudit otázku, kdo jsou Palestinci a proč je jejich případ ztracený už víc jak sedmdesát let, v nichž snášeli mučení, těžkosti, utrpení, diskriminaci. O čemž nikdo nechce mluvit.

LN: Nechcete tedy natočit víc politický film, abyste o tom víc promluvil vy?
Co se mě týká, už není co víc říct. Než to, že izraelská okupace musí skončit. Jediný způsob řešení vidím v tom žít prostě dohromady a nemít rozdílné národnosti. Tedy chovat se k lidem, s nimiž se zacházelo nespravedlivě, spravedlivě a umožnit jim návrat do svých domovů. Už nejde o upozorňování na situaci, všichni dnes ví, co Izrael udělal. Všichni to potlačují a kolaborují s Izraelem, zvlášť evropské státy, které svým postojem dodávají izraelské opresi lidskou tvář. Můj film ovšem není jen o Palestině, ale o tom, jak žijeme v odcizení, aniž bychom se zamysleli nad sebou a nad tím, kam směřujeme. Spíš mi jde o spirituální cestu než o nastolení otázky, co se musí okamžitě udělat. 

Mé filmy nejsou slogany. Točím je pro radost, s tím, že z potěšení a humoru může vzejít nějaké hledání. Ale není to má strategie. Chci divákovi dopřát svobodu. Film nemá řešit problémy světa. Ale může sevřít některé křehké momenty, které nám pomáhají nevzdat se naší lidskosti ve prospěch vlády, vojska či konzumu. Každý chce kousek lásky, laskavosti, oddechu, a já jen nabádám, abychom se toho nenásilně drželi. Jinak budeme zoufalí. Zvlášť když násilí, problémy, útoky, zdi už jsou dnes všude a naše atmosféra odcizení se podobá těm předcházejícím velkým válkám. Já nechci hodnotit situaci, radši nabízím útěchu. A od diváka čekám, že si film užije a pak půjde třeba na dobrou večeři.

LN: Vy sám ještě vaříte?
Neustále. A ne podle receptu, experimentuju. Podívám se na ingredience a něco z toho vymyslím. Jako při výrobě filmu, i tam se podíváte na to, co máte k dispozici, a pak z toho sestavíte obraz. Asi není náhoda, že když dostanu nápad na film, několik hodin pak vařím a to mi pomáhá promyslet si scénář. Ve vaření je určitý prvek meditace.

LN: Humor využíváte jako koření. Je to i způsob přežití?
Myslím, že všichni používáme humor k přežití. Historicky můžete říct, že humor obsahuje odpor. Ale nejde o strategii, humor přichází přirozeně, jako vše ostatní v kompozici záběru.

LN: Jak vážně máme brát obraz nebe jako Paříže, v níž zůstaly jen krásné ženy?
Jako vtip a jako záminku k pohybu mého hrdiny z jedné země do druhé. Má postava v podstatě přijíždí na místo, o němž si myslí, že je nebe. Paříž se ale na svátek vyprázdní a on si myslí, že vypukla válka i tady.

LN: S humorem přistupujete i k náboženství, kterého se explicitně týká jen úvodní scéna pravoslavného velikonočního rituálu.
Tu jsem natočil u nás v kostele. Asi z té scény nebudou mít radost, až uvidí, jak pop vykopává dveře. Můj bratranec tam je knězem. S natáčením ale nesouhlasil. Radši odjel na pouť do Řecka, aby u toho nemusel být.

Tajemství zlatých adres. Pražská vila za půl miliardy je na prodej

Vila Na Zátorce 13 (Praha, 26. července 2020) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Mohutná, ale v rámci okolní zástavby celkem nenápadná cihlová stavba v srdci diplomatické čtvrti pražské Bubenče je...

Kůže je zrcadlem vnitřních chorob, říká lékař. Jaké nemoci může ukázat?

Petr Arenberger, kožní lékař a ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vyrážka s pupínky, puchýřky i problémová pigmentová znaménka dokážou pěkně znepříjemnit život, ale mohou být také...

Jak se dělá byznys za miliardy. Agent Paska o přestupu Součka i dalších

Pavel Paska | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jak se zrodil rekordní přestup záložníka Součka do Anglie? Kam asi tak půjde střelec Schick? Co očekává od zázračného...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!