Lidovky.cz: Před pár dny jste vydal Hrabalovu Perličku na dně. Itálie dneska čte, nakupuje knihy?
Naše nakladatelství slaví letos deset let existence, a pokud jde o čtenáře, jsme v krizi po celou tu dobu. Osmdesátá léta jsou pryč; ve srovnání s jinými druhy vzdělání i zábavy ztratila kniha na svém kulturním významu. Ale jistý význam má pořád. V Itálii se čte míň než v jiných zemích, ale je tu pár procent „silných“ čtenářů, kteří nejenže čtou, ale aktivně vyhledávají tituly v produkci malých a nezávislých nakladatelství. To mě uklidňuje.
Bohužel Hrabalova kniha, která je pro nás důležitá i kvůli propagaci celé české řady, vyšla v nepříznivou chvíli: kvůli pandemii koronaviru je všechno zastavené. Ale do budoucna je to skvělý výchozí bod: Perlička na dně je nadčasová kniha, klasika, kterou italský čtenář dosud ve svém jazyce nečetl.
Lidovky.cz: V jakém nákladu jste Perličku na dně vydal? Je Hrabal v Itálii stále populární?
Obvykle máme náklad dva tisíce výtisků. Hrabala jsme vytiskli tři tisíce. Je sice pravda, že Hrabal slavil v Itálii největší úspěch před dvaceti lety, ale autor jeho formátu má pozornost čtenáře i recenzenta zajištěnou i dnes. Noviny La Stampa jí nyní věnovaly celé čtyři tiskové strany! Hrabal je snad největší český spisovatel dvacátého století a zjištění, že jeho prvotina není přeložena do italštiny, bylo pro nás jako sen.
Lidovky.cz: Co provádí pandemie s italským knižním trhem? Jaký mají nakladatelé největší problém?
Pandemie zastavila knižní provoz. Těžko teď všechny problémy pojmenovat, bude hodně záležet na tom, jak dlouho pandemie potrvá. Nakladatelství mají knihy na skladě, ale knihkupectví jsou zavřená a elektronická distribuce knih je zablokovaná kvůli potřebnějším věcem. Plánované tituly vyjdou později, možná o dva tři měsíce. Ale ten nový start bude náročný, jiný. Bude záležet na tom, jak rychle se společnost vzpamatuje, jestli nepřijde velká hospodářská krize, kdy budou mít mnozí jiné starosti než nakupovat a číst knihy.
Lidovky.cz: Může aktuální situace v něčem i pomoct?
Knižní trh v Itálii má řadu nedostatků: monopolní distribuci, nadměrnou produkci, přílišnou rychlost výroby, krátkou životnost knihy. Na malého nakladatele, jako jsem já, se tyto mechanismy vztahují méně: víc pracuji na celoročním plánu než na novinkách. My knihy neprodáváme v řádu týdnů, ale let. Nevydáváme bestsellery, ale všechny knihy, jež byly vydány za deset let naší existence, jsou stále v nabídce. Těžko říct, co a jak se změní; některé podniky možná skončí, jiné, hlavně ty větší, budou muset projít restrukturalizací – ale doufám, že změny budou i pozitivní.
Lidovky.cz: Čtou Italové e-knihy, poslouchají audioknihy? Mohly by saturovat nabíhající ztrátu z prodeje tištěných knih?
Elektronické knihy mají po celé ty roky, co jsou na trhu, konstantní podíl na prodeji a ten se příliš nezvyšuje. Audioknihy měly v posledních letech také jistý úspěch, ale ten sektor je omezený. Jsem přesvědčen, že by e-knihy i audioknihy mohly prodeje zvýšit, ale na druhou stranu, jednou z reakcí na stávající situaci je úzkost, která se u mnohých projevuje obtížným soustředěním.
Pokud situace potrvá déle, prodeje audioknih i e-knih určitě porostou a obecně se zvýší zájem o online nakupování: všeho, co se doposud prodávalo tradičním způsobem. Pro malá nakladatelství by to mohlo být i výhodou, protože utrácíme nejvíc za tisk. Ale nemyslím si, že se to stane: kniha je starobylé médium, ta jen tak nezmizí.
Lidovky.cz: Pomáhá knižnímu trhu nějak italská vláda?
Řekl bych, že ne. Dotační podpora, jakou nabízí třeba české ministerstvo kultury, u nás neexistuje, a to jak původní italské literatury, tak cizojazyčné literatury v italštině. Máme sice nějaké příspěvky, často regionální, pokud jde o účast na knižních veletrzích, třeba v Turíně, ale jinak nic.
Neexistuje ani podpora nákupu knih do veřejných knihoven. Ale stát investuje minimálně i do školství a kultury obecně, bez ohledu na to, jakým monumentálním uměleckým a kulturním dědictvím Itálie disponuje.
Lidovky.cz: A existuje podpora, pokud jde o současnou výjimečnou situaci?
Možná dílčí. Nakladatelství nevydávají, knihkupectví neprodávají, ale fixní náklady běží dál, třeba nájem – tady vláda pomáhá šedesátiprocentním bonusem na pronájem komerčních prostor. Osoby samostatně výdělečně činné obdrží brzy příspěvek ve výši šesti set eur. To ale nemůže stačit.
Lidovky.cz: Jaká je nálada v italské společnosti?
Jako vždycky: různá. Na jedné straně naděje, na druhé deprese, katastrofa. Když jste zavřený doma, je dynamika sociálních sítí vyšší než obvykle: šíří se falešné zprávy, naděje, spiklenecké teorie. Ale zároveň máme poprvé v dějinách globální síť, která nás spojuje a může poskytovat užitečné informace i pomoc: kdy je otevřený obchod, jak zůstat v kontaktu s těmi, kdo jsou sami.
K obavám z nákazy se přidávají obavy ekonomické a je přirozené, že tím člověk psychicky trpí. Navíc když neví, jak se pandemie vyvine. Situace v celé Evropě je všude stejná a brzy to tak bude po celém světě. Jakmile pandemie pomine, je třeba, aby došlo na úrovni každého státu k silné ekonomické reakci. A nejen na úrovni států, ale i Evropské unie a Světové banky. Mělo by jít o nový Marshallův plán nebo Rooseveltův New Deal.
Lidovky.cz: Ve svém nakladatelství vydáváte české autory systematicky, v řadě vyšli Balabán, Fuks, Rudiš, Bellová, Boučková, Pilátová. Dá se říct, čeho si italští čtenáři a recenzenti na knížkách cení, co je na české literatuře baví?
V současné Itálii jsme jediné nakladatelství, které má řadu věnovanou české literatuře. V minulosti byly ty vazby intenzivnější, díky lidem jako Angelo Maria Ripellino nebo díky zájmu o československý disent po srpnu 1968.
Myslím, že čtenáři naši aktivitu vítají: buď připomínat autory, kteří sice v italštině vyšli, ale byli neprávem zapomenuti (jako Ladislav Fuks), anebo vydávat dosud nepřeložená díla klasiků, jako Hrabal. Je to možná málo, ale ta linka by neměla být přerušena.
Lidovky.cz: Proč?
Protože obě země jsou si blízké. Mnoho Italů cestuje do Prahy jako turisté, a nevědí nic o české kultuře. Přitom Italové oceňují pohledy nových spisovatelů a spisovatelek. A česká literatura je typická: má svůj pohled na svět, někdy lehčí, ironický a zábavnější, někdy chmurnější, ale vždycky hluboký.
Dlouho jsme se na svět dívali pouze skrze události v Itálii nebo podle toho, co vyprávěli Američané. Teď zkoušíme otevřít průzor směrem na Východ. Mnozí říkají, že je to správná cesta – do středu společné evropské historie.
Lidovky.cz: Některé z knížek, které jste vydal, jste sám přeložil. Byl jste dřív nakladatel, nebo překladatel?
Dřív jsem byl nakladatel. Téměř dvacet let dělám různou práci kolem knih. Jako překladatel jsem začal teprve nedávno, před třemi čtyřmi roky. A dost neuspořádaně. Nejsem bohemista a češtinu ani překlad jsem na škole nikdy nestudoval. Mám ale český původ, matka je z Ostravy, takže česky se doma mluvilo vždycky, i když „po domácku“.
Češtinu jsem studoval sám, a nějak mi to po všech těch letech práce s knihami zapadlo dohromady. Vystudoval jsem latinu, starořečtinu a francouzštinu, a znalost češtiny mi s ostatními jazyky vždycky pomáhala. Teď mi ostatní jazyky pomáhají s překladem z češtiny.
Lidovky.cz: Je pro vás čeština náročný jazyk? Náročnější než italština?
V České republice jsem bohužel nikdy nežil. S výjimkou každoročních pobytů u prarodičů na Slovácku a ve Slezské Ostravě. Takže mluvit a psát česky pro mě není snadné. Ale čtenému textu rozumím dobře, tam je čas prostudovat celek a znalost cílového jazyka je mnohem důležitější.
Věřím, že pro normálního Itala, což není můj případ, je výslovnost některých znaků, jako třeba „ř“, nepřekonatelná obtíž; podobně skloňování. Ale struktura češtiny a italštiny je velmi podobná. Horší by to bylo s arabštinou, čínštinou nebo maďarštinou.
