Jeden z nejvýznamnějších českých folkových písničkářů a slavný jazzový klavírista, oba nejen prvotřídní skladatelé, ale při této příležitosti hlavně improvizátoři, spolu poprvé a zatím naposledy hráli v roce 1982. Nyní to bude podruhé, při příležitosti oslavy vydání alba Bílá stížnost, jež obsahuje nahrávku právě jejich prvního pódiového setkání.
Album je čtvrtým dílem edice Šumák, zpřístupňující archivní záznamy pódiových spoluprací Vladimíra Merty. Není ale jen poctou muzikantům. Jak v bookletu shodně uvádějí hudebník i vydavatel, také pořadatelům koncertů. Užitečná dedikace, vždyť řada později narozených už nevěří, že v dobách totality bylo uspořádání vystoupení svobodomyslných umělců pro svobodomyslné publikum téměř nemožné a krom kupy absurdní práce vyžadovalo osobní odvahu.
Zákaz týden před produkcí
„Společné hraní Vladimíra Merty s Emilem Viklickým připravil Ivan Dvořák původně pro pražskou Městskou knihovnu na 16. června 1977. Koncert byl povolený, vstupenky se vesele prodávaly; týden před produkcí přišel zákaz. Koncert se podařilo uskutečnit po pěti letech,“ přibližuje vydavatel Lubomír Houdek v doprovodném textu okolnosti setkání dvou muzikantů.
„V roce 1982 se Ivan Dvořák domluvil s Milanem Petriščákem, šéfem sídlištního kulturního zařízení Klubko 55 v Kladně. Milan Petriščák protlačil Mertovo vystoupení v jejich sále a Ivan vypravil ve středu 30. června 1982 do Kladna za kulturou dva autobusy zájemců, jakýsi zájezd brigády socialistické práce do Národního divadla naruby.“
O dokumentární hodnotě CD není pochyb. Co samotná muzika? Zajímavá, a nejen vzhledem k okolnostem. Přestože Merta sám sebe v bookletu trochu shazuje, jeho harmonicky neprvoplánové a dle nálady proměnlivé písně mohou i jazzmanovi leccos nabídnout. Že je Merta rodilý improvizátor, se asi ví od zdejších folkových prvohor. Emil Viklický, který hrál s Mertou bez předchozích příprav, se určitě při chytání formy písní nenudil a na invenci vyhrávek i sól to poznáme.
Drobné „chybky“ jako nikoliv fatální (snad až na bicí exhibici v Šumák blues) „rozběhy“ v timingu? Minimum. Vždyť je to nekašírovaně živé! I z nahrávky vytane atmosféra spiklenectví doby. Navíc nejde o „šumák“. Za bojových podmínek pořízenou nahrávku (zvuk musel vyhovovat sálu, nikoliv záznamu) se podařilo masteringem vycizelovat zřejmě k maximu možného.
