25. června 2017 3:06 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Králem festivalu Metronome byl samozřejmě Sting

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Na ročník 2017 zavítal slavný zpěvák Sting. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na ročník 2017 zavítal slavný zpěvák Sting. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Druhým ročníkem, který proběhl v pátek a sobotu na pražském Výstavišti, potvrdil nový festival Metronome svoje právo na existenci. Zdá se, že pořadatelé skutečně vyvrátili představu, trvající čtvrt století, že se v Praze velký pop-rockový festival pod širým nebem dělat nedá.

Ne že by nebylo co zlepšovat. Loňské sliby zástupců Výstaviště, že „než se rok s rokem sejde“, budou prostory výrazně zútulněny a opraveny, vyšly naprázdno. Stále táž rozbitá dlažba na Bruselské cestě, stále táž „překážková dráha“ mezi dvěma hlavními scénami, stále tytéž podivné kusy betonu či železa, tu a tam vyčuhujcí ze země. Pořadatelé festivalu se sice snažili, seč mohli, aby tyto neuralgické body maskovali, ale nešlo to zdaleka všude.

Ester Rada se sice narodila v Etiopii, vyrůstala ale v Izraeli.
Tereza Černochová.

Naproti tomu se Metronome vymyká jiným velkým českým festivalům řadou pozitivních věcí. Třeba velmi pestrým výběrem stánků s občerstvením nebo jinde nevídaně kvalitními, po většinu dne čistými toaletami s teplou vodou, mýdlem a papírovými utěrkami. Komu připadá, že „problematika záchodů a jídla“ do recenze v kulturní rubrice nepatří, ať si zkusí někdy strávit dva dny na rockovém festivalu.

Skvělé byly i zlidšťující momenty takového kolosu, jakým podobný festival je. Když v pátek členové Monkey Business a hlavní scénu moderující zpěvačka Tonya Graves požádali publikum o finanční pomoc pro umělce, jehož si mimořádně váží, undergroundového básníka a hudebníka Pavla Zajíčka, jenž je momentálně v nelehké zdravotní a sociální situaci, působilo to dokonale přirozeně, nevyděračsky, skutečně jako přátelská výzva. A to ze scény, na níž měla pár hodin poté vystoupit hvězda světového kalibru.

Otcové a synové

Pochopitelně, že se to čekalo, a tak je příjemné to potvrdit: jednoznačným králem dvoudenního festivalu byl Sting. Jeho půldruhahodinový set byl sice součástí turné k poslednímu albu 57th & 9th, z něj ale zazněly jen dvě písničky, 50 000 a Petrol Head. Dlužno podotknout, že v kontextu „best of“ The Police a sólového Stinga, což byla náplň většiny koncertu, působily přes svoji šťavnatost jako chudí příbuzní.

Sting si přivezl skvělou kapelu, která by se klidně mohla jmenovat Fathers and Sons, Otcové a synové. Dlouholetá zpěvákova pravá ruka, kytarista Dominic Miller, si vychovala následovníka, vlasatého Rufuse s rockovějším nápřahem než otec a oba se ve svých partech dokonale doplňovali. A samotný Sting představil svého syna Joea Sumnera nejen jako backvokalistu, ale také sólového zpěváka.

To když spolu zahráli jako poctu Davidu Bowiemu jeho slavnou píseň Ashes To Ashes, ze které ovšem jednak díky aranžmá, jednak díky Joeově výrazu, podobnému otci, udělali vlastně další „stingovku“. V sestavě Stingovy kapely tentokrát nebyly klávesy, nahradil je několika vstupy akordeonista, a byl to skvělý nápad. Například melodické vyhrávky ve Fields of Gold nelze nazvat jinak než nádherné. Stejně tak akordeon dokonale sedl do Desert Rose, kde se výtečně proplétal při „etno-rockovém“ kytarovém sóle.

Sting je samozřejmě stále obdivuhodný zpěvák a jeho baskytara je páteří dokonale šlapající kapely. Je fascinující, že po devadesáti minutách mačkání „tlustých strun“ na poslední přídavek, skutečně křehkou Fragile, vzal do ruky akustickou kytaru a stejně brilantně na ni vystřihl nejednoduchý part. Je to možná detail, ale právě takové detaily ze Stingova koncertu udělaly zážitek, který v letošní festivalové sezóně bude mít konkurence hodně těžké vyrovnat, natož překonat.

Energie a písničky

Jako druzí headlineři festivalu zakončovali v sobotu program na hlavní scéně britští Kasabian. Reklamní prohlášení pořadatelů o údajně „nejlepší současné živé kapele“ některá média už předem opakovala do omrzení. Britům jistě nelze vyčíst, že by snad neuměli pobavit fanoušky a rozskákat kotel pod pódiem, v tomto oboru jsou skutečně perfektní. Jenomže tam, kde nejsou pořádně napsané písničky, přichází veškerá energie u kapely tohoto typu jaksi vniveč.

Je to vlastně podobný případ jako jejich krajané Blood Red Shoes, kteří sice zprvu dokážou uhranout garážovým výrazem, ale po půlhodině začnou „stále stejnou písničkou“ nudit. Mnohem zajímavější byla izraelská zpěvačka Ester Rada, jež předvedla tak brilantní verzi klasického rhythm and blues a funku, že - podle informací pořadatelů - zaujala i samotného Stinga, který si poslechl dobrou polovinu jejího setu.

Ze zahraničních účinkujících byli z hlediska českého posluchače největším objevem britští The Veils, přestože existují už třináct let, moc se o nich u nás neví. Jejich alternativní rock vychází z postpunku a noise rocku, má ale osobitý šmrnc, zajímavý sound a zejména velmi charismatického a velmi autenticky působícího frontmana Finna Andrewse.

Speciální vystoupení

Ke cti dramaturgie Metronomu budiž připsán i výběr domácích účinkujících a zejména fakt, že se snaží s českými kapelami domluvit speciální podoby koncertů, ať už ve smyslu zajímavých hostů nebo netypického repertoáru. A tak například Monkey Business, bohužel nepříliš kvalitně nazvučení, připomněli zemřelého zpěváka George Michaela.

David Koller kromě svého vysokého standardu přizval na pódium zpěvačku Katarzii a rapera Kata s coververzemi z loňského projektu Friends. S kapelou Lanugo, hrající už léta a přesto jaksi stranou pozornosti médií jedny z nejinteligentnějších popových písniček na české scéně, hostovala sedmičlenná dechová sekce, sestavená z vesměs hlubokých nástrojů (tuby, eufonia, barytonsaxofon, trombón).

Funky vystoupení Kláry Vytiskové s její novou formací The Pop probarvil svými hammondkami český vyslanec do jazzového světa Ondřej Pivec. A s rockovými November 2nd zahrál americký zpěvák a kytarista Brad Stratton, který za svého pobytu v Praze v 90. letech vedl kapelu Circus Praha - a došlo i na písničky z jeho repertoáru.

Ne všechny spolupráce samozřejmě naplno vyšly. Ewě Farné, zpěvačce s dokonale aseptickým výrazem, bohužel nepomohou ani jazzová aranžmá, ani výborná kapela, ani přizvání další české jazzové hvězdy, kytaristy Davida Dorůžky. Stejně jako málokterá jazzová zpěvačka umí zpívat pop, platí to i obráceně - a Ewa Farna je toho čítankovým příkladem.

Celkový dojem z druhého ročníku festivalu Metronome je ale velmi dobrý. Po dramaturgické stránce se nesnaží držet krok se zavedenějšími akcemi, hledá a hlavně nachází svoji vlastní cestu. Nesází za každou cenu na standardní festivalové publikum, láká k návštěvě převážně odrostlejší Pražany, které na takové akci zajímá především hudba, nikoli dobrodružství propařeného víkendu. O tom, že tenhle tah slibně vychází, svědčí i to, že se letos na Výstavišti takových lidí sešlo čtrnáct tisíc.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky