Sólové vystoupení je vpravdě královská disciplína. A utáhnout celý večer jen s vlastně tak neobvyklým a pro někoho až - při vší úctě - bizarním nástrojem jako je mandolína, bylo možná dosud nepředstavitelné. Thilemu do ruky hrálo několik věcí, které večer povýšily na nezapomenutelný zážitek. Za prvé samozřejmě jeho neuvěřitelná technická hráčská dokonalost, která mu umožňuje zahrát zřejmě úplně cokoli. Za druhé neortodoxní přístup k nástroji i k hudbě samotné, kdy do svého projevu zahrnuje i perkusivní hru na tělo nástroje, dupání či tleskání.
Za třetí skvělý zpěv, ve kterém se potkává bluegrassová tradice s folkovým vypravěčstvím i emotivní hlasové indie-bloudění, jaké známe třeba od Thoma Yorkea z Radiohead, Thileho oblíbené kapely. Za čtvrté přirozené a nevtíravé šoumenství, až jakési bláznivost, díky nimž dokáže Thile navázat kontakt s publikem skutečně bezprostředně hned po příchodu na scénu a protáhne je doslova na vařené nudli celým koncertem. S tím jde ruku v ruce i nadhled, ne vždy typický pro takto disponované muzikanty, jeho humor, ironie i sebeironie, s níž koncert prokládá mluveným slovem. A za páté skvěle sestavený repertoár.
V rámci koncertu přehrál Chris Thile téměř celé svoje poslední sólové (a první „doopravdy sólové“, tedy jen on a mandolína) album Laysongs z loňského léta. Jeho vlastní písně mají dost neuchopitelnou strukturu, jsou členité v podstatě jako jazzové skladby, byť jsou jejich inspirace spíš indie-folkové. Na tomto albu má také svoji transkripci jedné z Bartókových houslových sonát, která na brněnském koncertě spolu s Bachovou houslovou partitou (těch natočil před pár lety celé album) reprezentovala Thileho úkroky do klasické hudby - a byly to skutečně mimořádné zážitky, plné absolutního soustředění na obou stranách.
Nechyběly ale ani „tradiční“ písničky: samozřejmě z repertoáru Punch Brothers, bluesgrassové tradicionály, True Love Waits od Radiohead nebo umně dekonstruovaná slavná dylanovka Don’t Think Twice, It’s Alright, Thileho repertoárová trvalka, kterou si radostně vzal na paškál už s Bradem Mehldauem.
S emocionálním vyzněním tohoto koncertu je vlastně i s odstupem těžké se vyrovnat. Thile se projevil jako „muž-hudba“, jemuž se jinak než vestoje tleskat nedalo.
