Čtvrtek 12. prosince 2019svátek má Simona -4 °C sněžení Předplatné LN
25. října 2019 14:00, aktualizováno 19. 11 11:06 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Byl jsem přesvědčen, že se k muzice už nevrátím, říká zpěvák Michal Prokop

Michal Prokop | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal Prokop | foto: Joe´s Garage

Jestli je na scéně české populární hudby někdo oprávněný říci, že mu Listopad 1989 radikálně změnil život, je to zpěvák a skladatel Michal Prokop. Několik let po „Sametu“ byl přesvědčen, že jeho muzikantská kariéra definitivně skončila. Dokázal se na ni ale vrátit a zazářit možná víc než kdykoli předtím.

V roce 1989 jste s Vladimírem Mertou a C&K Vocalem měli program Generace, na tu dobu dost odvážný. Prošel tehdy hladce, nebo s ním ještě byly nějaké problémy?
Generaci si vymyslel Ladislav Kantor, spiritus agens podobných projektů. Já už pro desku Nic ve zlým, nic v dobrým v roce 1987 natočil dvě Mertovy písně Karyatidy a Kamarádi, ty ale na albu nesměly vyjít, objevily se až později samostatně na singlu. Na následujícím albu Snad nám naše děti..., jež vyšlo v roce 1989, mi Vláďa Merta otextoval titulní písničku. Byl to docela drsný text, který velice přesně popisuje naši poválečnou generaci, a já měl obavy že to bolševici nepustí. Ale pustili, a to byl pro mě signál, že se ledy opravdu hýbou. Takže když přišel Kantor s myšlenkou Generace, už jsme neměli pocit, že by to mělo někde narážet. A taky to nenaráželo. Čímž ale vůbec nechci říct, že by už bylo v průběhu roku 1989 všechno jasné.

Michal Prokop
Hudebník a moderátor Michal Prokop

Kolem podpisů Několika vět byl docela slušný poprask.
Zvlášť když je podepsali lidé jako Hanka Zagorová, devítinásobná Zlatá slavice, od které to nikdo nečekal. Po mém podpisu se vlastně nic moc nedělo, nikoho asi nepřekvapilo, že zrovna já jsem to podepsal, takže se do pozice hrdiny v žádném případě nepasuju. Celé vření roku 1989 pak pro nás vyvrcholilo koncertem na Bratislavské lyře v červnu, kdy jsme hráli před Joan Baez. Ona se naprosto proti veškerým plánům už během našeho vystoupení objevila na pódiu a přidala se k nám s nějakými perkusemi, ale ten pravý průšvih nastal samozřejmě až ve chvíli, kdy uprostřed svého bloku pozdravila Václava Havla a na pódium pozvala Ivana Hoffmanna a vypnuli jim zvuk. Ale to je snad dostatečně známá historka.

Celým rokem 1989 se táhly různé demonstrace. Čekal jste, že právě 17. listopad bude takový přelom?
Tušilo se, že se něco bude dít. Už třeba to, že v říjnu 1989 nás Pragokoncert s triem s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým už po několikáté pustil koncertovat do západního Německa, leccos naznačovalo. A tam jsme, v bytě Joea Kučery, někdejšího člena Framusu Five, který v Německu žil, sledovali v televizi, jak padá Berlínská zeď. Čili se k čemusi schylovalo. nicméně toho 17. listopadu jsem nebyl v Praze. Měli jsme slovenské turné, každý večer jsem z hotelu volal domů ženě, abych se dozvěděl novinky, a ona mi 17. nebo možná až 18. listopadu řekla, že byl masakr na Národní třídě a studenti a umělci vstoupili do stávky. Ten večer jsme hráli tuším v Humenném, já po dvou písničkách koncert zastavil, řekl, co se stalo v Praze a že se ke stávce připojujeme.

Byli jste v kapele všichni zajedno?
Nikdo neprostestoval. Já měl tehdy kapelu složenou ze samých mladých muzikantů, jediný starší byl klávesista Lubor Šonka a jako host s námi jezdil Honza Hrubý. Takže jsem žádný odpor v kapele necítil. V Humenném nám to tehdejší turné končilo, vrátili jsme se do Prahy a začal kolotoč, všechny ty Václaváky, a já se najednou stal předsedou stávkového výboru v oblasti populární hudby.

Jak se to stalo?
Na Pražském kulturním středisku v Obecním domě jsme zabrali kancelář náměstka ředitele Bendy a tam jsem byl jakýmsi výborem zvolen. V té hektické době to bylo všechno poněkud samozvané, ale branže to respektovala. Byl jsem v denním kontaktu s několika členy toho stávkového výboru, kteří mi pomáhali, jedním z nich byl Láďa Kantor, dalšími třeba Antonín Matzner nebo Pavel Váně z Brna.

Souhlasili všichni muzikanti s nutností stávky?
Největší odpor jsme museli překonávat u těch, kteří moc nechápali, co se děje. Pamatuju si, jak mi kapelník Václav Hybš několikrát volal, že existence jeho orchestru je založená na tom, že se hraje o svátcích, na MDŽ a hlavně na Mikuláše, má domluvených třicet vystoupení, a že když teď budou stávkovat, přijdou o peníze. Takže jsme museli složitě vysvětlovat, že je stávka nutná.

Pochopili to nakonec tihle lidé?
Já samozřejmě nevím, do jaké míry to opravdu pochopili, věřím, že ano, není mi známo, že by stávku někdo nedodržoval. Byly vlastně jen jediné dva okamžiky, kdy jsme tu totální stávku vědomě porušili, a to byly dva velké koncerty v Lucerně, na nichž jsme se dohodli s Občanským fórem. Na prvním hráli písničkáři, ti, kteří se vrátili z emigrace, tedy Karel Kryl, Jaroslav Hutka a Vladimír Veit, plus někteří, kteří žili tady na hraně mezi povolením a zákazem, jako byl Vláďa Merta. A na druhém byli zpěváci popu. Ze zakázaných Marta Kubišová a Yvonne Přenosilová, která se taky vrátila z emigrace, a z těch zde žijících a fungujících jsme nakonec rozhodli, že to bude Karel Gott a Eva Pilarová. Okolo bylo samozřejmě hrozného dohadování, studenti byli proti, ale nakonec jsme se nějak dohodli. Myslím, že to splnilo účel. Šlo totiž o to ukázat, že naše branže drží při sobě, přestože byla strašně rozdělená. A zdá se mi, že je vlastně jaksi rozdělená dodnes. Což nikde na západě není, tam k tomu nikdy nebyl důvod. Politika tam do showbyznysu nikdy tak nezasahovala.

Když už jste zmínil Karla Gotta, v souvislosti s jeho úmrtím se opět diskutovalo o jeho společném zpěvu hymny s Karlem Krylem během revoluce na Václavském náměstí. Hodně se na něj liší názory. Mně, stojícímu tehdy pod balkonem Melantrichu, to připadalo právě jako akt smíření. Jak jste to cítil vy?
Asi dost podobně. Jako symbol. Já tu dělicí čáru v naší branži, která sledovala spíš politickou linii než hudbu vnímal a dodnes vnímám jako něco, co se nemělo stát. Takže společné vystoupení „dvou Karlů“ byl pokus o demonstraci toho, že je to za námi.

Ke Karlu Gottovi jste se dostal docela blízko, jednu krátkou dobu jste s ním vystupoval jako doprovodný zpěvák. Hodně se teď mluvilo o tom, jak na tom byl se vztahem k minulému režimu, padají různé příkré soudy. Máte nějakou osobní zkušenost?
Vzhledem k tomu, že je strašně krátká doba od Karlovy smrti, nechci se k tomu vyjadřovat. Byl jsem s ním v roce 1978 na turné v Německu jako sborista. Ta nabídka mi tehdy hodně pomohla. Kromě peněz, které jsem si tam vydělal, což nezastírám, jsem se tam naučil některé věci, které mi pak v další kariéře byly k užitku. Například vnímat, jak se cítí člověk, když není frontmanem kapely – to by si každý frontman měl někdy vyzkoušet. A jinak pokud jde o Karla Gotta, nikdy jsem jeho hudbu moc neposlouchal, vždycky se ale choval slušně a v každém případě je to jediný z nás, kterému se podařilo opravdu uspět v zahraničí. To se nedá pominout. Bez ohledu na to, že já jsem si zvolil hudbu, o které jsem od začátku věděl, že mi žádné Zlaté slavíky nepřinese, a on si vybral hudbu, která ke všem těm Slavíkům vedla. Ale to je jeho věc a já to hodnotit nechci.

Už jsme zmínili Jaroslava Hutku. Ten se vrátil z exilu hned v prvních dnech revoluce a vy jste byl ten, kdo ho jel vyzvednout z letiště. Jak se to seběhlo?
Jako předseda stávkového výboru jsem chodíval každý den do Koordinačního centra Občanského fóra. A 25. listopadu, kdy měla být odpoledne první velká demonstrace na Letné, mě tam chytil překladatel Jaroslav Kořán, pozdější pražský primátor, že je na letišti Hutka a je potřeba, aby tam jel někdo, koho Jarda zná, a že ho musíme nějak protlačit přes hraniční kontrolu. V Ruzyni skutečně Jarda za sklem byl, Kořán vytáhl nějaký papír, mával jím před očima těm policajtům, že jedná jménem Koordinačního centra Občanského fóra a že pana Hutku mají okamžitě pustit. Nevím, co všechno jim říkal, ale za chvilku Jarda Hutka opravdu nějakou branou prošel. Viděli jsme se asi po patnácti letech, naložili jsme ho do auta a rovnou ho odvezli na Letnou, vysadili ho na tribunu, kde zazpíval Náměšť a byl to úžasný zážitek.

Po všech těchhle událostech jste se stal poslancem parlamentu. Z dnešního pohledu to vypadá jako docela rychlý střih.
Ono to zase tak rychlé nebylo. Ještě bych předznamenal, že už krátce před 17. listopadem se nám podařilo zaregistrovat Svaz autorů a interpretů, nezávislou organizaci, která měla být víceméně opozicí oficiálnímu Svazu skladatelů a koncertních umělců, se kterým nikdo z nás nechtěl mít nic společného. A na ustavující schůzi, na kterou se do Smetanovy síně Obecního domu sjely stovky muzikantů z celého Československa, byl předsedou zvolen Michael Kocáb a já se stal místopředsedou. To byl ve skutečnosti můj první vstup do veřejné sféry mimo aktivní provozování hudby. Co se parlamentu týče, první várka nových poslanců byla kooptována, ale mezi ty já jsem nepatřil. Jedním z nich byl třeba Michael Kocáb. Já v té době ještě hrál, ale už jsem začínal cítit, že mám i jiné zájmy. A teprve když byly první svobodné volby v roce 1990, dostal jsem nabídku kandidovat za Občanské fórum.

Váš kolega Vladimír Mišík se těchto prvních voleb také zúčastnil, ale víceméně je jen chtěl zaštítit svým jménem, netoužil se doopravdy stát poslancem, a když byl nakonec preferenčními hlasy zvolen do parlamentu, přiznává, že „stříhal metr“, aby se mohl zase vrátit k muzice. Jak jste to měl vy?
Úplně jinak. Jednak mi bylo třiačtyřicet a měl jsem dojem, že jsem ve své hudební kariéře dospěl na možný vrchol – dokonce jsem dostal cenu Zlatá nota, čímž patřím mezi asi šest lidí, kterým se podařilo v nějaké anketě porazit Karla Gotta. Ale připadalo mi, že s hudbou, jakou dělám, se už dál zajít nedá. A tak jsem si řekl, že chlap by měl zkusit ještě něco jiného. A najednou se tady otevřela spousta možností. Kapelu jsem rozpustil, přesněji řečeno jsem ji předal Petře Janů, která zrovna neměla s kým zpívat, a do politiky jsem šel s čistým úmyslem dělat ji naplno.

Nenapadlo vás podnikat? Jste přece vystudovaný ekonom.
Ne, to opravdu ne. Já jsem takový zvláštní ekonom. VŠE jsem dostudoval v roce 1968, ale zběhl jsem před státnicemi a diplomkou, takže inženýrský titul nemám. Ale hlavně jsem studoval úplně jinou ekonomii, než která se týkala svobodného trhu. A co je nejdůležitější: studium ekonomie, ba dokonce ani její skutečné znalosti vás ještě vůbec nepředurčují k tomu, že byste mohl podnikat. To je úplně jiná disciplína. Na podnikání musíte mít hlavně talent. Nicméně ekonomické studium mi trochu pomohlo v politice, třeba v tom, že pro mě některé pojmy nebyly úplnou španělskou vesnicí. taky jsem si naivně myslel, že mi pomůže, že jsem zvyklý vystupovat před lidmi. Ale to jsem se tedy šeredně zmýlil.

Proč?
Zatímco na koncert si lidé koupí lístek, protože vás chtějí slyšet, v politice vás nejméně polovina těch, kteří vás poslouchají, na tom místě vůbec, ale vůbec nechce. Na tohle se člověk musí docela dlouho adaptovat a někomu se to zcela nepovede. Myslím, že i já jsem patřil mezi ty, kteří až tak splachovací nebyli. I to byl jeden z důvodů, proč jsem po těch asi jedenácti letech z politiky odešel.

Jaké byly další důvody?
Partajní půtky. Přišel jsem na to, že když chcete něco prosadit, musíte vstoupit do nějaké strany, jako nestraník jste v parlamentu zbytečný. Ale to s sebou nese všelijaké pikle a čáry, které se uvnitř stran dějí. A to, prosím pěkně, ve všech. Ať je to strana pravá nebo levá, vládnoucí či opoziční, vždycky se tam vaří hrozné věci. A je to jedna z velmi mála věcí, ve kterých jsem ochoten se shodnout s naším panem prezidentem, když říká, že ty největší sviňárny jdou zevnitř vlastní strany, ne od politických soupeřů.

Ve veřejných funkcích jste si vyzkoušel tři pozice: poslance, náměstka ministra kultury a ředitele projektu Praha – Evropské město kultury roku 2000. Který z těch postů vás nejvíc naplňoval?
Je to možná zvláštní, ale ten ministerský úřad. Tyhle systémy mě zajímají, kdybych byl dneska mladý a rozhodoval se, co půjdu studovat, asi by to byla práva. Nicméně i na ministerstvu jsem narazil na určité limity, což bylo do jisté míry dáno například tím, že až do chvíle, než jsem tam nastoupil, jsem nikdy v životě neměl šéfa. A najednou nade mnou byl ministr, navíc velká osobnost Pavla Tigrida, a já se s ním dostal do konfliktu, kvůli němuž jsem musel z ministerstva odejít. Nicméně musím zdůraznit, že naše spory byly ryze pracovní, nikoli osobní nebo politické.

Už jste někde říkal, že při svém vstupu do politiky jste měl pocit, že se k hudbě nikdy nevrátíte. Nicméně vám to nedalo a postupně jste občas začal hostovat s kapelou Vladimíra Mišíka. Byla to nějaká vnitřní potřeba?
Byla. První dva roky, kdy jsem byl ve Federálním shromáždění, jsem opravdu nezazpíval ani tón a vůbec mě nenapadlo, že bych se k hudbě mohl vrátit. Považoval jsem to za uzavřenou kapitolu. Ale v roce 1992 byly volby a – opět – Láďa Kantor, kterého jsem dotáhl do Občanské demokratické aliance, jejímž jsem byl členem, přišel s nápadem, že by na našich mítincích mohly hrát nějaké spřátelené kapely, třeba Hudba Praha nebo právě ETC... s Vláďou Mišíkem. A že by bylo dobré, kdybych jako kandidát do parlamentu taky zazpíval. No a protože v ETC... byli někteří muzikanti, kteří v minulosti hráli i se mnou, nebyl to žádný problém. Po dvou letech jsem se ocitl najednou na jevišti a pocítil jsem, že bez toho nemůžu být. Že moje představa, že jsem s muzikou skončil, byla značně naivní. Ale dlouho jsem to vnímal jen jako koníčka, duševní hygienu, vyčištění mozku od stresů, které politika přináší. Na koncertech jsme hráli notoricky známé věci, nic nového jsem neměl, bál jsem se, že mi ujel vlak, protože hudební scéna se za dobu, kdy jsem na ní nebyl, úplně změnila. Vždyť jsem z branže odešel ještě za komunistických poměrů a vracel jsem se do ní, když už fungovala na základě tržních mechanismů. A hlavně jsem si říkal – kdo je na tebe, chlapče, asi tak v tomhle věku zvědavej?

Co vás nakonec přesvědčilo k opravdovému návratu?
Za to může Pavel Šrut a moje žena. S Pavlem jsme se po letech potkali někdy v roce 2005 a on mi řekl: „Natočíš nový album a já ho celý napíšu.“ A řekl to velmi autoritativně, což u něj bylo něco naprosto nečekaného, nikdy jsem od něj takové razantní vyjádření neslyšel. A moje žena k tomu dodala: „Ty nic neděláš a je to jen tvoje duševní lenost.“ No a asi po měsíci mi Pavel na zahrádku před nějakou dejvickou kavárnu přinesl štos papírů, na kterých byly texty. Začal jsem se v nich hrabat a najednou jsem zjistil, že to jsou opravdu nové věci, žádné zbytky z minulosti, protože se tam objevovaly i odkazy na naše staré písničky z 80. let, pojmy jako „yesterday“ nebo „krásný ztráty“. To mě přimělo vzít znovu do ruky kytaru a začít skládat. A pak se to začalo nabalovat, přidal se Petr Skoumal i mí dva letití spoluhráči Luboš Andršt a Honza Hrubý, a v roce 2006 ta deska skutečně vyšla a já zjistil, že to je ono. Cítil jsem se podobně, jako když jsme točili Kolej Yesterday, jako další comeback. A to bylo nečekané.

Album Poprvé naposledy, o kterém mluvíte, se velmi dobře prodávalo. Od té doby máte za sebou další album Sto roků na cestě, máte „vlastní“ festival Krásný ztráty, vaše vánoční koncerty každoročně vyprodávají Forum Karlín. Jak si to vysvětlujete?
Je mi trapné to takhle říct, ale ono je to asi dobré. Jistou roli určitě hraje i doba, musíte být v pravý okamžik na pravém místě. Ale důležitá je taky víra v tom nejširším slova smyslu. Až na nešťastnou dobu 70. let jsem nikdy nedělal nic proto, abych se zalíbil. Všechno se muselo vždycky na prvním místě líbit mně samotnému a pokud se to zalíbilo i někomu dalšímu, dobře. Proto jsem taky v tom popíku v 70. letech neuspěl – dělal jsem něco, co se mi nelíbilo. I když jsem se snažil i tohle dělat poctivě.

Chystáte něco nového?
Na to se mě každou chvíli někdo ptá a já léta odpovídal, že nic, protože čím jsem starší, tím je těžší něco vymyslet. Ale teď jsem dostal znovu nějaký impuls a zase připravuji materiál na novou desku. Zatím to ještě skoro nikdo neví, ale mám první čtyři demonahrávky nových písniček. Samozřejmě už vedle sebe nemám ani Pavla Šruta, ani Petra Skoumala, kmotřička Smrt ten můj skvělý tým za poslední léta dost vykosila, a tak jsem se snažil lovit jinde. Kdy to bude hotové nevím, jaké to bude taky nevím. Je mi třiasedmdesát. Ale cítím, že teď zrovna nějaký vítr v plachtách mám.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky
Premium

Někdy jsem se na sebe ani nemohla podívat do zrcadla, přiznala Lucie Bílá

Zpěvačka Lucie Bílá | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lucie Bílá ví, že o jejím vztahu s mužem mladším o sedmnáct let se mluví. Ví také, že se mnozí diví: jak takové...

Premium

Jak se fotí porod? Záběry by měly být citlivé a fotograf nesmí překážet

Tak se fotí porod | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Cože? Ty fotíš porody? Copak existuje někdo, kdo si chce nechat vyfotit porod? Takové otázky Daniela Lišková slyší...

Premium

Rozšíření za miliardu. Skiareál ve Špindlu nebude mít v Česku konkurenci

Nové domy ve Špindlerově Mlýně (červenec 2018) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ve „Špindlu“ se jezdí na 25 kilometrech sjezdovek, brzo přibude dalších patnáct. Nejluxusnější české lyžařské středisko...