Básník, ročník 1970, jedna z nejinspirovanějších i nejinspirativnějších postav české poezie po roce 1989, v ní jako by volal svou mrtvou zpátky do života. Vzdává jí hold a rekonstruuje pečlivě, co mu po ní v hlavě zbylo. A nejen v hlavě, taky v srdci.
Knížka je psaná jako lyrické vyznání, svou naléhavostí srovnatelné třeba s Elegií za Jindřichem Chalupeckým, kterou realizovala před třiatřiceti lety Jiřina Hauková. Obě ty knihy jsou navzdory kruté smrti, která je spustila, plné vitality, živé emoce, snění – prostě naděje, že „smrt je jen hloupost / protože / kdo tohle ví / ten neumře“, jak zrýmoval kdysi Ivan Wernisch.
Magnesia Litera 2023 Kniha roku Miloš Doležal: Jana bude brzy sbírat lipový květ (Revolver Revue) Litera za prózu Viktor Špaček: Čistý, skromný život (Host) Litera za poezii Petr Hruška: Spatřil jsem svou tvář (Host) Litera za knihu pro děti a mládež Jana Šrámková: Fánek hvězdoplavec (Běžíliška) Litera za publicistiku Martin Rychlík: Dějiny lidí (Academia) Litera za naučnou literaturu Vladimír Papoušek a kol.: Chór a disonance (Akropolis/FF JU) Litera za nakladatelský čin Jan Zábrana: Spisy (Torst) Litera za překladovou knihu Douglas Stuart: Shuggie Bain (Přel. Lenka Sobotová, Paseka) DILIA Litera za debut roku Patrik Banga: Skutečná cesta ven (Host) Litera za detektivku František Šmehlík: Šelma (Argo) Litera za fantastiku Vilma Kadlečková: Mycelium VIII: Program apokalypsy (Argo) Litera za humoristickou knihu Martin Mach Ondřej, Lela Geislerová: Zen žen (Labyrint/Paseka) Kosmas Cena čtenářů Václav Dvořák: Písečníci a probuzení krále (Václav Dvořák) Cena Magnesia za přínos knižní kultuře Adolf Knoll za rozvoj digitalizace rukopisů, starých tisků a novin a jejich široké zpřístupnění odborné komunitě i veřejnosti |
Ten sice letos Literu za poezii nedostal, dostal ji o generaci mladší Petr Hruška, ale jistá vazba je tady i tak: Hruška věnoval před čtyřmi lety Wernischovi, jeho životu a dílu, mohutnou monografii. Literu za poezii pak dostal tentokrát za svéráznou akci: projet ve verších námořní trasu Fernãa de Magalhãese, který chtěl na přelomu středověku a novověku svou cestou dokázat, že zeměkoule je kulatá.
Zpětně dokázal víc (anebo míň, záleží na úhlu pohledu): předvést kontrast mezi civilizovaným bílým mužem a primitivem, mezi vyspělou Evropou a jihoamerickou divočinou, mezi všespásným rozumem a tmářskou magií. Hruška si z toho udělal osobní digest, který rozepsal do básní: jsou v tom dějiny i aktualita, je v tom kritika i komika, je v tom sto plus jeden podnět k diskusi – vlastně na jakékoli téma z dnešní kultury, společnosti, politiky. Abychom nezapomněli: sbírka se jmenuje Spatřil jsem svou tvář.
Podhoubí, zen a dějiny
Co dál? Magnesia Litera má letos trochu novou, pestřejší a živější fazónu. Místo šesti nominací v preferované kategorii původní české prózy jsou zas původní tři (asi je na tom současná česká próza hůř, než se před pár lety zdálo), zmizela Litera za blog roku (“No konečně!“ jak by se nechal slyšet Egon Erwin Kisch) – ale zato přibyly tři funglnágl nové kategorie: Litera za detektivku, fantastiku a humoristickou knihu.
Část publika prý remcala, že ty doposavad oceňované knížky jsou na konzumaci nějak moc náročné. Budiž: letošní Litery za naučnou literaturu (analyticko-kontextuální procházka českým literárním světem 1947 až 1963 pod hlavičkou Chór a disonance) nebo Litera za nakladatelský čin (Zábranovy Spisy) nemusejí být pro každého. Ale těžko říct, jestli to čtenářské obci ti letošní laureáti v nových kategoriích usnadní.
Třeba „fantastiku“ vyhrála Vilma Kadečková za osmý, závěrečný díl své monstrózní ságy Mycelium – série, která modeluje a uvádí do života rovnou celé univerzum, jednou nohou ve vědě, tou druhou ve fantastice. „Intriky, psychotronika a krvavé oběti,“ anotuje nakladatel tečku za všemi těmi rukopisy, které mají dohromady přes čtyři tisíce stránek.
Literu za humoristickou knihu vyfasovala dvojka Lela Geislerová a Martin Mach Ondřej za druhý výběr z tříokénkového stripu Zen žen, který běží víc než dekádu na stránkách týdeníku Respekt. Je to taková sofistikovaná a dost zábavná kratochvíle: vděčné motivy sbírané uvnitř rodiny, maximálně v blízkých přátelských kruzích, co jedou na příbuzné vlně. V základě vlastně dost obyčejné, pojednané ovšem s gustem – a nadnárodní, málem univerzální platností.
Autoři si pomáhají vydatně komikou, nejčastěji absurdní, takovou, co požírá postupně všecky postavy ve hře – a nakonec i hru samotnou. Prostě komiks ze života. Tady a teď. Dějiny lidí. Přesně tak (Dějiny lidí) se jmenuje i obšírná práce Martina Rychlíka, oceněného Literou za publicistiku, dílo realizované v průsečíku mnoha oborů, od etnologie přes sociologii a psychologii po teorii kultury, které hledá to základní: co lidi odlišuje, co je spojuje.
Společnou věc líp
A ještě něco je na Magnesii Liteře nové, a to každoročně: Litera za objev roku. Dostal ji letos novinář Patrik Banga za prózu Skutečná cesta ven. Ta kniha je vlastně memoár. Dost předčasný: autor je ročník 1982. A rukopis té knihy měl hotový prý už patnáct let před vydáním. Takže těžiště: konec osmdesátek a hlavně devadesátky.
Éra, kdy to měli Romové v Česk(oslovensk)u hodně nahnuté. Jakkoli odmítali hlubinu ghetta a chtěli jít s hlavním proudem, majorita je nebrala. Rasová šikana a stigmatizace, a později i vraždění, přiživované hlavně frustrovaným, nenávistným žvástem Landy & spol., je nahnalo do paradoxní situace – chtěli, ale nemohli. Většina z nich to rychle vzdala.
Banga ne: nenechal se zlomit, dával vždycky přednost aktivismu. Vzdělával se, pracoval; co pracoval – dřel. Skutečnou cestu ven z toho pekla, které tady romskému etniku nachystali „ti druzí“, našel vlastně v tom nejzákladnějším: v živém zájmu o to, jak dělat společnou věc líp. To se hodí samozřejmě kdekoli. I v Magnesii Liteře.
