Není divu, že Kemelovy aktivity žijí v oddělených světech a že jejich protagonista provozuje dokonce dvojí webové stránky, jedny pro kreslené vtipy a jedny pro písničky. Nejspíš mu musí trochu lézt na nervy i to, že v souvislosti s hudbou je takřka vždy připomínána i jeho kreslířská profese – vždyť Ryby, raci jsou už jeho třetí album. Na ta předchozí dvě sklidil vesměs velmi pozitivní ohlasy a koncertuje vcelku hojně.
Ale málo platné, s karikaturistickou kariérou v předních českých denících a s mnoha politickými šlehy sdílenými masově na sociálních sítích není divu, že si jeho jméno Češi spojují hlavně s nimi. Někteří možná dokonce zajdou na jeho koncert v očekávání nějakých veselých protestsongů proti politickému establishmentu. A pak odcházejí zklamáni.
Lehké inovace
Nic není totiž vzdálenějšího nějakým „humorným častuškám“ než právě písně Mirka Kemela. Ve svých písních se vesměs dotýká vysloveně věčných témat – života, smrti, Boha, lásky – a nebojí se k tomu používat ani takzvaných velkých slov. Což platí pro všechna tři jeho alba.
Na tom novém ze základního textového ladění neuhnul a také jeho pěvecká interpretace, která se nebojí zdravého patosu, je na svém místě. Možná ta stopová troška odlehčenosti a dokonce ironie, která na Rybách, racích přibyla, je lehkou a vítanou inovací. Málokdy je Kemel tak přímočaře erotický jako ve Starou alejí a tak jemně heretický jako v tvrzení, že „duše je nesmrtelná, na tu je času dost“ (V kostele svatého Jakuba) a tolik až lidovkově průzračný jako v Panenkách.
Stálým hostem kapely Mirka Kemela (vpravo) je muzicírující a zpívající herec Vladimír Javorský
Doménou Mirka Kemela jako textaře ale zůstávají poetické obrazy s až existenciálním obsahem, z nichž mnohé mají přes vrstvení de facto krásných metafor zcela jasný a ovšem i zcela antioptimistický dopad, jako je tomu v jednom z nejlepších textů alba, nazvaném poněkud paradoxně Happy End. Ten je mimochodem součástí písně, jejíž hudební složka se tomu, jak Kemela známe z minulých alb nebo z většiny současných koncertů, svým funky rytmem dost vymyká.
Experiment s písněmi
Jestliže je totiž Kemelova textová tvorba převážně z jednoho kusu, hudebně se průběžně mění. A právě Ryby, raci přinášejí největší posun za celou písničkářovu kariéru. V produkci kytaristy Vlastimila Konopiského vzniklo album hudebně hodně členité – Kemelova stálého posluchače zaskočí už to, že první tóny alba patří elektrické kytaře, nástroji, se kterým písničkář nikdy nepracoval.
Je k diskusi, nakolik zrovna písním Mirka Kemela členitá aranžmá, ve kterých se místy objevuje dokonce i smyčcové kvarteto, sluší, stejně jako použití prvků některých, řekněme, odlehlých žánrů. Upřímně řečeno, bez Kemelova pokusu o rap ve Snowboardistovi se jeho fanoušek zcela jistě obejde. Jakož i bez občas až příliš „nařvaných“ tónů elektrické kytary.
Málo platné, většina Kemelových písní je přece jen emotivních jaksi vnitřně, tedy vlastně introvertních, a rockový zvuk tento jejich rozměr až příliš překrývá. Písničkářovy koncerty v užších sestavách jsou intenzivnější. Stylová šíře alba je nicméně zajímavým experimentem se skvělými písněmi. Komu chybí na současné scéně Traband, měl by zbystřit.
