8. března 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Odmítl spolupráci s StB i medaili od Zemana. Zpěvák Vladimír Mišík slaví sedmdesátiny

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 22Diskuse
Vladimír Mišík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimír Mišík | foto: ČTK

Středeční datum 8. března má pro český rock velký význam. Toho dne se totiž narodil zpěvák, rockový písničkář a osobnost ctěná publikem napříč generacemi – Vladimír Mišík. Letos je tomu už sedmdesát let.

Téhož dne, kdy bude Mišík oslavovat, přijde do kin jeho filmový portrét, který režírovala Jitka Němcová a jemuž dala název Nechte zpívat Mišíka. Žádné velké oslavování ale zpěvák jinak nechystá. Je to paradox, že hudebník, který celý život stojí na pódiu, vlastně nemá příliš rád publicitu, není rád středem pozornosti a jeho komunikace s médii je spíše pasivní. Víc mu dělá dobře sednout si doma s knížkou, zajít s některým ze svých převážně muzikantských přátel na domovské Letné na pivo a samozřejmě koncertovat.

Po štacích jezdil i v dobách, kdy byl ze zdravotních důvodů dočasně upoután na invalidní vozík, a klidu si nedopřává ani dnes. Panuje oprávněné přesvědčení, že je jedním z těch muzikantů, pro které by ukončení koncertní činnosti, ať už z jakéhokoli důvodu, v podstatě znamenalo zároveň konec fyzické existence.

V dějinách

Dalo by se říct, že hlasivky Vladimíra Mišíka lemují skoro celé dějiny českého rocku. První ve své době známá kapela, v níž se mihl, byly v roce 1964 Komety, ve kterých hrál jeho pozdější souputník Radim Hladík. S ním také po krátké epizodě odešel do vznikajících Matadors, kde nastoupil profesionální hudební dráhu. Doba přála muzikantské fluktuaci, a tak po zhruba dvou letech Mišík kapelu opustil, vystřídal několik dalších souborů, až se v roce 1968 opět potkal s Radimem Hladíkem při zakládání významné české „supergroup“ Blue Effect. S ním měl Mišík nejen svůj první hit Slunečný hrob, ale nahrál také své první album Meditace.

Krátce po vydání desky se Mišík s Hladíkem nepohodli a důsledkem byl zpěvákův odchod – vzápětí po jeho hlase a samozřejmě už i slavném jméně „skočila“ tehdy už také velmi známá skupina Flamengo. Ta měla zrovna našlápnuto do hudebně tvrdších a progresivnějších vod. Manifestem tohoto stylu bylo album Kuře v hodinkách, otextované básníkem Josefem Kainarem – podle mnoha posluchačů i kritiků jedna z nejlepších nahrávek celých dějin českého rocku.

Vladimír Mišík.

Vladimír Mišík.

Nemá smysl připomínat drobné peripetie. Důležité je, že v roce 1975 ustavil Vladimír Mišík zřejmě definitivně poslední kapelu svého života, která dostala název ETC... A doprovází jej – samozřejmě už ve zcela jiném obsazení – dodnes. Každá ze sestav ovšem ve své době výrazně přispívala ke kultivaci české hudební scény a velmi dobře vyhovovala Mišíkovi jako originálnímu tvůrci.

V jeho hudebním myšlení se zcela potkávají kořeny nejen „šedesátkového“ rocku, ale ještě hlubší, tedy bluesové a folkové, s vyloženě slovanskou melodikou. V textech pak balancuje mezi všednodenní (a opět bychom mohli říci až bluesovou) přímočarostí a výsostným poetickým vyjádřením, které spočívá ve využívání odkazu klasiků české poezie. Zástupy Mišíkových fanoušků potvrzují, že právě tento zpěvák zásadním způsobem nejen pomohl k popularitě autorů, jako je Josef Kainar nebo Václav Hrabě u „vlasaté mládeže“, ale mnohem obecněji – naučil ji číst poezii a přemýšlet o ní.

Nejen hudebník

Jenomže Vladimír Mišík není jen muzikant, zpěvák, skladatel a textař. Je to také osobnost a občan. Tato civilní stránka je při ohlédnutí se za jeho sedmdesátiletým životem neméně podstatná. Jako jeden z mála českých umělců se Vladimír Mišík skutečně nikdy nikomu nezaprodal, před nikým se nesklonil a nikdy se kvůli vlastním výhodám nezpronevěřil svým ideálům.

Když v roce 1982, vlastně na vrcholu slávy, dostal úřední zákaz činnosti „až do úplného zapomnění“ (jak pravila prognóza z nejvyšších míst), bylo mu nabídnuto, že za podpis spolupráce se Státní bezpečností bude na všechno zapomenuto. Ze schůzky s „ďáblem“, který mu tento úpis nabízel, zpěvák beze slova odešel a raději se těžce protloukal tak dlouho, dokud – naštěstí „už“ po dvou letech – zákaz nepominul.

Mišík patřil i k protagonistům sametové revoluce a let po ní. Jako svoji občanskou povinnost cítil vyhovět společenské poptávce a nastoupit na dva roky do českého parlamentu jako poslanec, a to i přesto, že musel po tu dobu výrazně omezit koncertování. Jakmile však jeho funkční období skončilo, opět se radostně vrátil k muzikantské tvorbě.

Vladimír Mišík.

Vladimír Mišík.

Zatím poslední událostí, o které bylo v mimohudební souvislosti s Vladimírem Mišíkem slyšet, bylo jeho navržení na státní vyznamenání v roce 2013. Zpěvák tehdy v předvečer udílení medailí na Pražském hradě prezidentovi Miloši Zemanovi napsal: „Vážený pane prezidente, velmi se omlouvám, ale z důvodu rostoucí nevole z některých Vašich rozhodnutí jsem dospěl k závěru Vámi nabízené státní vyznamenání nepřijmout.“

Česká hudební scéna má osobností, za jejichž naprostou hudební i lidskou integritu lze vložit ruku do ohně, sotva tolik, co prstů jedné ruky. Středeční oslavenec Vladimír Mišík je jednou z nich.

  • 22Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz