LN: Proč jste se rozhodla základní dějovou kostru Sněhurky převést do současnosti?
Chtěla jsem ukázat postavu mladé dívky, která je před svým citovým a sexuálním probuzením. Ten příběh pracuje s určitými archetypy a právě ty jsem chtěla zrušit a trochu ironizovat. Sedm trpaslíků, to je sedm mužů, s kterými se moje hrdinka Claire postupně potkává, okouzluje je a vstupuje jim do života. Pak je tu macecha, jež ovšem není tak jednoznačná, a zemřelý otec. Je to taková melanž a fantazie na dané téma. Chtěla jsem ale také něco říct o ženské psychologii, touze, o vražedné žárlivosti.
  |
LN: Všichni muži, kteří Claire obklopují, jsou ale nemožní, neschopní života, frustrovaní...
Oni jsou především křehcí. A vlastně i směšní. Chtěla jsem zrušit určitá klišé ve vnímání mužů a Claire naopak vybavit vlastnostmi, které mívají muži a jsou pro ně považovaní za správné chlapy. Vybírá-li si žena muže a dává-li najevo touhu, je považovaná za manipulátorku. Když má více mužů, dozví se že je nymfomanka. Chlap je naopak šarmantní svůdce.
LN: Kde je ale v příběhu princ, který Sněhurku zachrání?
Princové dnes už nejsou. To je jen taková romantická představa o princi, který přijíždí na bílém koni. Místo něj jsou křehcí muži, kteří neodpovídají vžitým představám.
LN: Mě ale stejně irituje, že nevinná Claire, která se emancipuje, začne spát souběžně se čtyřmi muži a odmítá pevný milostný vztah.
Ona si především nechce vybrat, nechce se zavazovat, a tak nechce jediný milostný vztah. Zkouší a hledá, a to přece mladé dívky dělají. To je přece moderní a také to patří k mládí. Ostatně, když to dělá chlap, tak nikoho nenapadne vynášet nad ním morální soudy, naopak. Vás to pohoršuje?
Bývala herečkou. Anne Fontaineová v prostředí filmu začínala před kamerou. I to je prý jeden z důvodů jejího feminismu.
LN: Rozhodně ne, jen mě to překvapuje, stejně jako vaše pojetí macechy, která je spíš rozporuplná než zlá.
Má své utrpení, v mém filmu ale nechce být nejkrásnější. Trpí šílenou žárlivostí, bojuje o muže, jehož ztrácí. A je tu i motiv nemilosrdného času, který nelze zastavit. A to všechno má v pojetí Isabelle Huppertové takřka metafyzický, skutečně existenciální rozměr.
LN: S Isabelle točíte potřetí. Jaké to je s ní pracovat?
Ona je jako rolls-royce. Naprosto dokonalá. Velmi zvláštní, tajemná, studená i horoucí. U ní je úchvatné, jak dokáže ztvárnit emoce, hnutí mysli pouhým pohledem. A také napětí. Pro tuto roli byla ideální právě pro svou rozporuplnost, Maude má tolik poloh.
LN: Příběh jste situovala do městečka uprostřed hor, uzavřeného do mlhy a svým způsobem izolovaného. Co vás k tomu vedlo?
Vyšla jsem z pohádky. Je to snová krajina, která pomáhá vytvořit atmosféru. Točili jsme ve Vercors, což je město v departmentu Drome, jsou tam vysoké kamenné domy jako zavěšené nad řekou. Vedou tam úzké silnice, z nichž by nebyl problém se zřítit. Takže pro estetickou stránku filmu byla taková lokalita nezbytná.
LN: Jste feministka?
Jestli to berete takhle, tak jsou asi všechny moje filmy feministické – o ženách. Třeba Coco Chanel, nebo obě ženské postavy v Perfect Mothers, Gemma v Gemmě Bovery. Jsou to silné, výjimečné ženy, které se stavějí proti konformismu společnosti, uvědomují si sebe sama, jsou svobodné. Na takovém vnímání ženy není nic feministického, tak přece vypadá normální postavení ženy ve společnosti.
LN: A co soudíte o MeToo? Není to někdy jen obyčejný hon na čarodějnice?
Myslím si, že je dobře, když ženy najdou odvahu a promluví o takových věcech. To nesmí být tabu, jsou země, kde je to tak pořád a to je hrozné. Natočila jsem také film Nevinné o polských jeptiškách za války znásilněných ruskými vojáky. Nesnáším bagatelizování těchto problémů, je dobré připomenout si, že v drtivé většině případů muži znásilňují ženy. To, co říkáte, se pochopitelně děje, ale všechno, co je silné a pravdivé, má i své extrémy. Celé to začalo ve filmovém prostředí a mocní v této profesi často svého postavení zneužívají, něco o tom vím, začínala jsem jako herečka. Mladé dívky jsou nezkušené, neumějí se bránit a ti muži toho skutečně zneužívají. Hájit násilí prostě nelze.
LN: Jako režisérka jste autodidakt, nejdřív jste byla tanečnice pak herečka. Hraní vám nevyhovovalo?
V postavení herečky jsem se necítila dobře, vybrala jsem si to, když mi bylo teprve osmnáct. Pozorovala jsem své herecké kolegy, přemýšlela o jejich přístupu, v duchu opravovala jejich texty, měnila situace. Ale bylo pro mě hrozně těžké začít režírovat, zjistila jsem, že nemám žádné zkušenosti, neumím to. A tak jsem se vrhla na psaní scénářů a když jsem pro jeden scénář nenašla režiséra, řekla jsem si, že si ho natočím sama. To bylo v roce 1993 a film se jmenoval Milostné příběhy obecně končí špatně. Byla to strašná zkušenost, dělala jsem hrozné chyby a řekla jsem si „už nikdy“. Ale dostala jsem cenu Jeana Viga a Agnes Vardová, která byla v porotě, mi telefonovala a chválila mě. To bylo víc, než jsem si troufla snít. Tak jsem šla a natočila další film. Netoužila jsem se stát režisérkou, jen jsem si řekla, že to zkusím.
