27. července 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Moje knihy zatím vycházejí, říká turecký spisovatel Murat Uyurkulak

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Nesvoboda. Recep Erdogan se už vidí jako novodobý sultán, popisuje turecké... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nesvoboda. Recep Erdogan se už vidí jako novodobý sultán, popisuje turecké... | foto: David Konečný

PRAHA Turecký spisovatel a politický aktivista Murat Uyurkulak vystoupil na letošním ročníku literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Narodil se v roce 1972 v Aydinu na pobřeží Egejského moře. Píše pro noviny, překládá, je autorem tří velkých románů tematizujících turecko-kurdský konflikt.

LN: Loni jste byl v Turecku odsouzen k patnácti měsícům odnětí svobody s odkladem – za co?

V Turecku vycházely od roku 1992 noviny Özgür Gündem (Svobodné aktuality). Stály velmi blízko kurdskému hnutí, Straně kurdských pracujících. Za ty dekády, kdy noviny vycházely, bylo několik jejich novinářů zavražděno, další skončili ve vězení, do budovy, kde sídlila redakce, někdo nastražil bombu. V posledních letech ten tlak ze strany tureckého státu znovu zesílil. Abych je podpořil, stal jsem se na jeden den symbolicky jejich hlavním redaktorem. A stát mi to samozřejmě neodpustil.

LN: Vy jste dostal patnáct měsíců vězení za den redaktorské práce?

Ano.

LN: Ty noviny dál vycházejí?

Ne. Předloni byly zastaveny. Ale pokračují pod jiným názvem: Yeni Yaşam[NOVÝ ŽIVOT]. Je to čerstvá věc, běží online asi dva měsíce. Každé dva týdny tam mám svoji rubriku. Dělám to proto, aby se kurdská otázka vyřešila cestou smíru, a nikoli násilí.

LN: Jaké jsou šance opozičních médií v Turecku?

Situace je možná ještě horší, než se může zdát. Devadesát pět procent všech oficiálních médií patří Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP). A nejde jenom o opozici. I novináři, kteří prostě dělají svoji práci a nejsou s žádným opozičním hnutím spojeni, přicházejí ve stovkách o zaměstnání. Takže si buď otvírají kavárny, nebo se stěhují někam na venkov. Jako novináři nemají dneska v Turecku šanci.

LN: Proč tomu tak je, proč to Erdogan dělá, z čeho má takový strach? Z Kurdů, z války v Iráku, v Sýrii? Vzteká se proto, že Turecko není v Evropské unii?

Nemyslím si, že by měl Erdogan problém s Evropskou unií. Nemyslím si totiž, že by někdy bylo jeho cílem se do Unie dostat. Problém je ten, že jeho mentalita, jeho pohled na společnost, na život patří do minulosti. Jemu jde o to, vypořádat se s Tureckou republikou, kterou založil Mustafa Atatürk – a kterou zanikla Osmanská říše. Podle mého není duševně v pořádku, už se pomalu vidí jako nový sultán. Je ale důležité vědět, že Erdogan se za ty roky, co byl se svou stranou u moci, namočil do řady kriminálních aktivit, jako je korupce, takže se bojí. Má strach, že když se něco změní, vyjde všechno najevo a on se z toho bude muset zodpovídat. Na druhou stranu se mu podařilo mobilizovat veškeré zpátečníky, kteří dneska v Turecku jsou a kteří mají vztek, a to především kvůli chudobě – v tom je jeho síla.

LN: Jak to, že se mu to podařilo?

Je to vina elit Turecké republiky, které si pětadevadesát let jen chránily své dobré fleky a hleděly si jenom vlastních výhod. Chudé, nevzdělané vrstvy je vůbec nezajímaly. Teď se ten nezájem vrací v podobě Erdoganova úspěchu. Ale jeho vztah s nimi není zdravý, pozitivní: jemu jde jen o to, aby vrátil Turecko před éru republiky, Západ, vyspělý svět ho nezajímá. Turecko by přitom mohlo být mostem mezi Blízkým východem a Evropou, zemí, která má dobré vztahy se všemi – tam se snažíme Turecko vrátit.

LN: V Turecku se tedy děje dneska to samé co v putinovském Rusku?

Nejen v Turecku a Rusku, ten nárůst pravicového populismu je vidět po celém světě: v Americe Trump, v Evropě třeba Orbán. Erdogan má štěstí, že se trefil do takové konjunktury. Je asi dost jiná osobnost než Putin, ale pokud jde o jejich duševní dispozice, jsou si blízko.

LN: Studoval jste práva a dějiny umění, ale z obou škol jste odešel – proč?

Když jsem dodělal gymnázium, nevěděl jsem vůbec, co dál se životem. Školy jsem měl každopádně dost. Každý další ročník na střední byl problém, nerad jsem se učil. Chvíli poté, co jsem udělal přijímací zkoušky na univerzitu, se mi najednou otevřel značný prostor svobody: rodiče se rozvedli. Bylo mi sedmnáct, a tak jsem zdrhnul z domova a brzy jsem se na vysokou školu vykašlal.

LN: Co vás pak přivedlo k psaní?

Několik náhod. Ta nejdůležitější z nich asi je, že otec byl profesorem literatury – a taky komunistou, členem Turecké komunistické strany. Miloval ruskou literaturu. Knihovna u nás doma jí byla plná. Našel jsem tam mimochodem i vašeho Hrabala. Takže jsem vyrostl v knížkách. Přidejte k tomu mladické zlomené srdce, žádné peníze. Jedno se spojilo s druhým a začal jsem psát.

LN: Koho z české literatury jste ještě v otcově knihovně našel?

Jenom toho Hrabala. Já osobně se ale s českou literaturou seznámil později přes Milana Kunderu. Vždycky říkám, že pro mě byli důležití dva spisovatelé: Kundera a García Márquez.

LN: Proč Kundera?

Pro ten silný pocit svobody, který jsem u něj našel, a taky pro pocit lásky, pro smysl pro humor. Kundera umí velmi dobře popsat člověka: nikdo není černobílý, každý se nějak v životě vyvíjí, proměňuje. Jeho psaní je prostě lidské.

LN: Píšete romány, věnujete se novinařině. Co je pro vás důležitější?

Neoznačuju se ani za novináře, ani za spisovatele. Psát do novin jsem začal, protože jsem byl bez peněz. Ze střední školy jsem uměl dobře anglicky, a když jsem viděl, že tehdejší noviny Radikal, které jsou ovšem navzdory názvu mainstreamové, někoho hledají, šel jsem tam a oni mě vzali.

LN: Romány, které jste napsal, vyšly v Turecku bez problémů? Cenzura se jich nedotkla?

Moje knihy v Turecku zatím mohou vycházet. Ale jsem pod jistým tlakem: distribuční firmy si vybírají. Navíc od prvního románu, který jsem vydal v roce 2002, si turecký cenzor najímá právníka, který si z mých knih pořizuje výpisky, aby věděl, za co případně žalovat.

LN: Za spisovatele se sice nepovažujete, ale jistě máte pojem o současné turecké literatuře – jaká je, co může nabídnout světu?

Jsem optimista a mám naději. A když dneska čtu mladé spisovatele, jejich básně, povídky, romány, cítím, že nastupuje velmi silná generace. Jen bych západním vydavatelům doporučil, až si jich všimnou, aby na obálky nestrkali pořád ty mešity a půlměsíce – aby si odpustili ten klišovitý orientalismus.

LN: Jste optimista. Máte za to, že literatura může dneska pohnout světem k lepšímu?

Literaturu nelze vyslat na nějakou politickou misi. Ani ji nelze brát jako návod na zlepšení světa. Literatura je pomalý proces. Tam, kde dneska je, se dostala díky Homérovi – a co změnil Homér ve své době? Vlastně nic.

Radim Kopáč, Autor je literární a výtvarný kritik, tlumočil Martin Alaçam
  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz