16. prosince 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Moje texty nejsou zlatí svatí, myslí si spisovatel Jáchym Topol

Spisovatel Jáchym Topol | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatel Jáchym Topol | foto: MAFRA - Ondřej Němec

Výstup Jižní věží – tak se jmenuje skoro šestisetstránkový výbor z publicistiky spisovatele Jáchyma Topola, který právě vyšel v nakladatelství Torst.

LN: Proč výbor z dvaatřiceti let publicistiky? Není novinařina věc časová, pomíjivá?

To je základní otázka, ale já mám veliké alibi, protože tuhle knížku sestavili odborníci z nakladatelství Torst, kde vyšla, v první řadě Ivo Říha. Takže oni jsou garanti v nejlepším případě užitečnosti, nebo aspoň snesitelnosti té knihy. Já jsem ji do Torstu nedonesl…

Spisovatel Jáchym Topol při vyhlašování výsledků ankety LN Kniha roku 2014.

LN: Ale musel jste přece těm odborníkům kývnout.

To ano. A vedla mě v tomhle směru naděje, že páteří knihy jsou reportáže a že ty reportáže jsou vlastně dobrodružná, zábavná literatura. A když mi několik lidí, kterých si vážím, řeklo, že ty reportáže, třeba o Grónsku, o různých zlodějnách, o prostituci a pornoprůmyslu, o vojácích první světové války nebo o gulazích, jdou dodnes velmi dobře číst, souhlasil jsem. Zažívám u toho ale to, co napsal kdysi Ladislav Klíma: Největší radost a největší trapnost. A ještě něco: v těch reportážích je vidět, jak se svět šíleně rychle mění. Třeba to Grónsko, kde popisuju, jak jdeme jako dobrodruzi deset dní od jedné eskymácké vesnice k druhé a nepotkáme živou duši. A nedávno mi kamarád, který tam byl, řekl, že potkali osmdesát lidí za den. Malebnost Grónska byla objevena! Ti perfektně vybavení cestovatelé tam ale nedojdou po svých – na ledovec je vysadí helikoptéra.

LN: První příspěvek v knize je z šestaosmdesátého. Jaké pocity vám naskočily, když jste ten text četl po víc než třiceti letech?

Jsem to pořád hrozně já. Ty první texty mi sice připadají strašně zelené, ale s takovou určitou hrůzou i úlevou vidím, že jsem v nich obsažený. Když jsem citoval Klímu, ocituji jej ještě jednou: Hrůznost a směšnost jsou sestry. Svět je místo šílené komedie, což mě obrovsky baví, ale zároveň je to místo nebezpečné, jde z něj strach – a takové napětí je jak v prvním, tak v posledním textu knihy. V něčem jsem pořád, jako by mi bylo sedmnáct. Ze sebe neunikneš.

LN: V úvodu ke knize je citace z nějakého rozhovoru, kde říkáte, že jste z generace, kde „politika“ a „poetika“ splývaly…

Tak to bylo, tak to v prostředí undergroundu a Charty 77 v sedmdesátých a osmdesátých letech platilo. Nás fackovali, zavírali na osmačtyřicet hodin a dělali nám domovní prohlídky za básničky. Politika s poetikou prostě splývaly. A to jsme té „politice“ rokem narození ještě hodně utekli – Jirous si odseděl osm a půl roku, Havel pět let.

LN: Takže proto je v knize většina textů na téma lidských práv?

Jasně, člověk pak vyroste, trochu se rozkouká a snaží se pomoct těm, kdo jsou na tom tak, jak byl před časem on – prostě solidarita. I proto jsem v Knihovně Václava Havla, kde můžu spolupracovat s disidenty z Číny, z Kuby nebo z Ruska.

LN: Takže určující zkušenost na celý život?

S jistou obavou jsem si uvědomil, že lidé mé generace se v souvislosti s nynější agresivitou Putinova režimu, s eskalací války na Ukrajině ocitli v takové časové smyčce. Jsem z generace, která byla stále ještě sovětizovaná, museli jsme se učit ruštinu, vyměňovat si povinně dopisy s ruskými školáky, z Ruska šel strach –a pak to prasklo a my jsme věřili, že po revoluci bude Rusko demokratické, kamarádské a dobré. Ukazuje se, že to byl omyl: Rusko už podruhé v mém životě hraje roli agresora. Jsou to pořád ty stejné kulisy, v nichž se člověk pohybuje, z čehož jde zoufalství; na druhé straně je ale trochu úleva – je to dobře známý svět.

LN: Platí to splývání politiky a poetiky pro vaši beletrii pořád? Ptám se s ohledem na novelu Chladnou zemí, jež vychází z jedné reportáže pro Respekt.

Próza Chladnou zemí vznikla na základě mé reportáže o Terezíně a četby Světlany Alexijevičové. Ale pozor, má to happy end. Moje knížky dlouho v Rusku nevycházely, kvůli důrazu na druhou světovou válku a popisům všeho toho strašlivého vraždění, kterého se dopouštěli nejen Němci, ale i Sověti na Polácích, Bělorusech, Ukrajincích. Pak to vyvětral Timothy Snyder – a o Chladnou zemí, která je přeložená do více než dvaceti jazyků, se začalo psát jako o „fantasmagorickém Timothym Snyderovi“. Včera mi můj agent napsal, že kniha v Rusku konečně vyjde. Politika s poetikou mi splývají v řadě motivů pořád: vChladnou zemí, v Citlivém člověku, v Sestře.

LN: V čem je tedy pro vás rozdíl mezi psaním do novin a psaním beletrie?

Hlavní rozdíl je v tom, že když píšu do novin nebo do časopisu, jsem součástí celku, s textem pracuje editor, změní ti titulek, přidají perex. Nejhorší pres byl, když psal člověk sloupek a čekal, jestli do toho přijde reklama, anebo ne, jestli bude muset krátit, nebo natahovat. A do něčeho takového by čistokrevný romanopisec nebo básník nikdy nešel. Já jsem ale v médiích získal pojem, že moje texty nejsou zlatí svatí. Řada z těch, kdo psali do samizdatu, přechod do tištěných médií nezvládla – měli pocit, že pokud cokoli změní, pak se zpronevěřili. Ale není to tak. Editor mi hrozně moc pomohl, naučil mě krátit.

LN: V letech 1994 až 2003 jste si dal v žurnalistice pauzu. Co bylo v novinách a časopisech jinak, když jste se vrátil, nejdřív do Respektu, pak do Lidových novin?

Jsem hrdý na to, že Respekt jako zástupce východoevropského protikomunistického odporu, který vyšel ze samizdatu, vydržel – na rozdíl od podobných médií v Polsku, v Maďarsku nebo v Rusku. Že prokázal životaschopnost a že ho lidé čtou. U Lidovek mi přijde hrozně tristní, že je vlastní premiér této země. I kdyby to byl svatý František z Assisi, bylo by to špatně.

LN: Pro koho vlastně vaše nová kniha je? Předpokládáte, že ji budou číst třeba i ti, kdo jsou dneska staří, jako jste byl vy, když jste texty psal? Nepotřebovala by ta kniha pak vysvětlivky, komentáře?

Ten nápad při chystání knížky padl. Ale nakonec jsme se dohodli, že ve věku internetu si kdokoli nějaký ten OPBH snadno vygúgluje.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik