V prózách Mrtvý muž (2013) a Celý den se nicnestane (2015) jako by spisovatelka sloužila zvoleným titulům: v těch knihách se navenek „nic nestalo“, byly spíš pasivní než aktivní, jakoby mrtvé. Bellová sledovala vnitrorodinné „napnelismy“, úzké vztahy mezi mužem a ženou nebo ženou a dcerou, našlapovala kolem nich ovšem tiše, nechtěla své postavy rušit.
Jezero nastavilo úplně jiný styl, jiné téma. Bellová se vypravěčsky rozjela, vsadila na vydatně dějový příběh – a hlavně přestoupila z komorních, domácích kulis mezi kulisy obecné, světové. Příběh Namiho, hlavní figury Jezera, který nastupuje cestu sebeidentifikace, stopování zmizelých rodičů, pak dráždí čtenáře i jistým rozostřením času a prostoru. Může to být někde kolem Aralského jezera v osmdesátých nebo devadesátých letech minulého století. Může to být ale i někde jinde a trochu jindy. Podobně v aktuální Moně.
Mona je jméno hlavní postavy. Ženy čtyřiceti-, možná padesátileté, která si prošla v životě spíš peklem než rájem. A teď chce konečně změnu – být prostě sebou. Jenže to není jen tak. Mona totiž žije nejspíš někdy poblíž současnosti, nejspíš v některé z asijských totalit: v chudé a vydrancované zemi, kde je hluboká džungle, kterou táhne vyčerpaný vojenský oddíl do jakési zbytečné války, a kde je špatně vybavená nemocnice, kam svážejí raněné a zmrzačené.
Mona v té nemocnici pracuje jako ošetřovatelka – a džunglí se k ní blíží ten, kdo spustí její touhu po obrodě: mladý voják Adam. Má sice nejspíš jiné jméno, v nemocnici svou historii usilovně zapírá, ale takhle je to s fakticitou v celé knize. To jí ovšem dává silnou atmosféru: nejistou, pohyblivou, tajemnou. Takže čtenář je v permanentním očekávání: hledá v příběhu poházené indicie a skládá si svou Monu do jisté míry sám.
Udělat to jinak
Totalita, která zemi svírá, má silně náboženský kořen. A kolektivně sdílené bludy drží ženu na úrovni domácího zvířete, v podřadné, méněcenné pozici. Mona sice kdysi měla rodiče, kteří to chtěli změnit, hlavně otec, který si pro doušek svobody zajel až do Paříže – jenže nedopadlo to dobře.
Rodiče byli „vaporizováni“, jak píše Aldous Huxley v Konci civilizace, a jejich dcera musela dočasně zmizet, aby nezmizela definitivně. Když se po čase vynořila nad hladinu, byla provdána, rozmnožena, pracovně zařazena. Manžel i syn jsou sice karikatury své někdejší slávy, „vyduchlé“ trosky, které se motají bezcílně životem, ale Mona jinou realitu moc nezná. Lidské trosky, halucinující mrzáci bez rukou a nohou, jí dělají společnost i v nemocnici. Utrpení a bolest jsou jedním svorníkem příběhu. Druhým pak vůle udělat to jinak. Jenže jak, když se Adamovi nechce, když couvá, když chce víc nebýt než být?
Univerzální typ
Postava Mony se dá vykládat jako motivační, podpůrná. Podobně Nami z Jezera. Oba mají naději, oba sledují svůj cíl, oba chtějí být kompletní, svobodní, sami sebou. A oba s tím mají z vnějších, ideově-mocenských důvodů značný problém. Šlo by jistě spekulovat nad symbolickou rolí předchozího (vysychajícího) jezera i aktuální (hořící) džungle. Šlo by spekulovat nad smyslem utrpení, kterým si postavy Mony a Namiho procházejí; dalo by se jistě leccos dalšího vyvodit ze zamlžených rámců jednoho i druhého příběhu.
Jenže Bellová na hlubší symboliku moc nesází, prostě vypráví příběh. Příběh univerzálního, globálně srozumitelného typu. Aktuální, trochu nabádavý, s mihotavým světlem na konci tunelu. Mona není variantou Jezera, má ale stejný potenciál. Respektive po předcházejícím autorčině úspěchu potenciál daleko vyšší. O téhle próze ještě uslyšíme.
BIANCA BELLOVÁ: MONAHost, Brno 2019, 168 stran |
